Bartók III 1208 | Ešte je to len takto

5 words

Sušil 0245 | Když syneček na vojnu vzal (100%)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.

Galko 1/352 | Ťažko tomu sýkorovi pod vodou plávati (98%)
Ťažko tomu sýkorovi pod vodou plávati, ťažšie tomu (ešte ťažšie) šuhajkovi dievča milovati, keď ho ono nechce, len s druhými šepce, svojho potupuje, druhýmu sľubuje spravedlivô srdce. A tak idú naše časy s hodinami rovno, keď nám smrť sviečku zahasí, bude nám spokojno; a tak bude amen, keď zavalia kameň na tie naše kosti, duša do radosti (večnosti) pôjde na examen.

Sušil 0921 | Tluku jsem na dveří (98%)
Tluku jsem na dveří: Má miuá, otevři, jenom na suovečko odevři, Aničko. A Anička pyšná ani ven nevyšua, ale světuo zhasua, zima se mnú třásua. Počkaj, nedočkáš mně ani za dva týdně, sama za mnú půjdeš, ešče prosit budeš. Prosit ťa, nevím oč, nevěděua bych proč, takových šohajů ješče je v světě moc. Néní jich tak hojně, všecí jsú na vojně, dostaneš žebráka, starého vojáka.

Sušil 2334 | A byla ci jedna (98%)
A byla ci jedna překrasna dzěvečka, co se vyřikala sveho mladenečka. Ja se ho něvezmu, by mě měl ďabel vzić, by mě měl ďabel vzić, ja se ho něchcu vzić. Něminulo temu jedenact nědzěli, nastalo dzěvuše to jeji veseli. Přijechal pan jeden, prosil un ženicha: Dovolcě mi jenom tři tance s něvěstu. Jak ty tři tanečky do kola obešly, pod paže ju popad, oknem s ňu vylecěl. Sědnul un s ňu, sědnul na jednu stodolu, nohy ji ulamal, ruky pozukracal. Ješče zavolala na svoje družičky, na svoje družičky, věrne tovaryšky. Něvyřikajcě se, ach, žadna žádneho, ach, žadna žádneho, mladenečka sveho. Tak jako sem se ja sveho vyřikala, včil sem se ja živa do pekla dostala.

Černík 1908 / 013 | Moravo (98%)
Moravo, Moravo, čo's taká bolavá, veď od tebja čeče vodzička krvavá? Něčeče, něčeče, len ešče začiená, utopil sa Janko s čiernýma očima. A keď sa on topil, na svú milú volal: frajárenko moja už som sa ci skoval. Skoval som sa, skoval, do téj hubočiny, hdze sa prechádzajú morské dzivočiny.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (98%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (98%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (98%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Galko 1/399 | Rabovali Ťurci až do Bielej hory (98%)
Rabovali Ťurci až po Biele hory, [: zvolenskej richtárky :] dve deti zajali. Šudy Katarinku do hintova dali, [: Ludy Tomášeka :] pod koč uviazali. A keď oni prišli do ťureckej zemi, [: Šudy Katarinku :] do svetlici dali. Šudy Katarinku do vrchnej svetlici, [: Ludy Tomášeka :] do spodnej temnici. Šudy Katarinka, má sestra premilá, [: ak ti bude dobre, :] nezabudni na mňa. Šudy Katarina v sriebre, zlate šila (žila), [: od veľkej dobroty :] na brata zabudla. Len na siedmy rôčok prisniu sa jej sníčok, [: že z jej pravej rúčky :] vyleteu holubčok. Šudy Katarína, ako ráno stala, [: dlho nemeškala, :] hneď k snáru bežala. Snáričok, snáričok, povedz mi ten sníčok, [: že mi z pravej rúčky :] vyleteu holubčok. Zomrie ti mamička, alebo tatičok, [: alebo sestrička, :] alebo bratíčok. Šudy Katarina dlho nemeškala, [: od spodnej temnici :] kľúče zhľadúvala. Ludy, Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: či si ešte živý :] a či si už mrtvý? Živy, sestra, živý, dopoly umretý, [: moje biele nohy :] po kolená v zemi. V mojich čiernych očiach žaby škrkútajú, [: v mojich žltých vlasoch :] myši hniezda majú. Ludy Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: či len tu budeme, :] či domov pôjdeme? Domov, sestra moja, k tej našej materi, [: žeby som neumreu :] v tej ťureckej zemi. A keď oni prišli do svojej krajiny, [: pýtali si nocľah :] od svojej materi. V izbe vám já nedám, tam veľa hostí mám, [: v komore vám nedám, :] tam veľa sriebra mám. Dajteže nám, dajte, aspoň predo dverci, [: aspoň predo dverci, :] na hnilom pazderci. Tam vám ver’ já už dám, lebo tam nič nemám, [: tam vám ver’ já už dám, :] lebo tam nič nemám. Ludy Tomáš, Ludy umreu už do rána, [: Šudy Katarinka :] tak ho nariekala: Ludy Tomáš, Ludy, môj bračok úprimný, [: keby si bou umreu :] v tej ťureckej zemi! Tam by si bou ležau v hodbábnej posteli, [: pri tvojej materi :] na hnilom pazderí. Deti moje, deti, vy nešťasnie deti, [: prečo ste sa vy mne :] nedali poznati? Bola by som vás já zlatom obkopala, [: zlatom obkopala, :] sriebrom obsypala. Šudy Katarinka v sriebre, zlate žije, [: a Ludy Tomášek :] v čiernej zemi hnije.

Sušil 0223 | Chodíval k nám pán Uherský (98%)
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)

Sušil 0893 | Šohaj šohaj černooký (98%)
Šohaj, šohaj černooký, nemožu ťa zabudnúti! Ani ťa já nezabudu, pokud kolvěk živa budu. Ješče jednú na rozchodnú vinšuju ti takú věrnú, jako sem já tobě byua, vinšuju ti, duša moja. Co sem sa k vám nachodívau, dni a noci s tebú mrhau, ale tys byua falešná, nech ťa Pámbůh za to trestá. Néni pravda, moj přemiuý, robiua sem ti po vůli, žáden neví len já sama, jako sem ťa ráda maua.