Bartók III 1329 | Keď som v lese žitko žala

6 words

Bartók III 1329 | Keď som v lese žitko žala (100%)
Keď som v lese žitko žala

Sušil 1469 | Ja Helo Helelíško (79%)
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.

Sušil 0596a | Dybych ja věděla (79%)
Dybych ja věděla, či sú to koníčky, já bych jim nažala zelené travičky. Ale já dobře vím, že nejsú milého, nebudu já kazit žita zeleného. Ale já dobře vím, že sú to mamičky, nebudu já kazit zelené travičky.

Sušil 0595 | Dybych já věděla (79%)
Dybych já věděla, čije sú to koně, dala bych já stavit [: maštalenku pro ně. :] Dybych já věděla, že jsú to Jankovy, dala bych jim přibit stříbrné podkovy. Stříbrné podkovy a zlaté cvečečky, abys ty nešidil chudobné děvečky. Dybych ja věděla, že sú to milého, nažala bych já jim žita zeleného.

Sušil 1585 | Slunečko zachází (79%)
Slunečko zachází za keř malenový, zkažte tam dobrú noc mému frajerovi. Zkazuje, zkazuje, ale ne na dlúze, je tuze nemocná, do večera umře. Už nám ta děvinka, už nám zahynula, slunečko a láska, ta ju ukosila. Žala milá, žala, zralé žito žala, ale ju nezralú smrtolka sežala.

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (62%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Sušil 0203 | Nad Kostelcem je černý les (62%)
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (62%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (62%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (59%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Černík 1908 / 306 | Fúká rieter (57%)
Fúká vieter po doline, po téj drobnéj zaceline. Zacelinka prekvitala, mamka céru zapletala. Nie, mamičko, nie na tuho, něbudzem já vaša dúho. Leš, mamičko, na široko, pójdzem od vás na daleko. Na daleko do Galie, hdze Kristus Pán obeduje. Hdze Kristus Pán obeduje, a svatý Jan posluhuje. * Vylecela lastovenka ze záhorá, ráda by mňa moja mamka doma mala. Ráda by mňa moja mamka doma mala, abych já jej izbu, pitvor, zametala. * Hdze sme žali, tu sme žali, na doline, tam sa ptáča jarabáča preletuje. A ta ptáča jarabáča okolo pňa, jak ten švarný šohajíček okolo mňa.