Smutný 13/049 | V zahrádce pod Berounkou

4 words

Sušil 0425 | Ach mamičko mamko (100%)
Ach, mamičko, mamko, srdce sa mně zamklo, [: kdo mně ho odemkne? :] Není doma Janko. Mamičko má milá, já půjdu pro něho, pase on koničky u hájka zeleného. Má mamička neví, ani vědět nesmí, za kým mé srdečko ve dně v noci teskní. Teskním, Bože, teskním za synečkem hezkým, žalovala bych sa svej maměnce, nesmím. Petrove, Petrove, jsi mně na závadě, nemožu uvidět šohajka v zahradě. Šohajka v zahradě, přesazuje kvítí, dyby ne Petrova, mohla sem tam býti.

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (65%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Erben 7/047 | Dvanácte panen usnulo (65%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.

Sušil 2239 | Pod naším domem pěkná zahrádka (65%)
Pod naším domem pěkná zahrádka. [: V tej zahrádce jsou dvě holoubátka. :] Dvě holoubátka pěkny červeny, vem holka šátek, dej nám koledy. Ta holka vzala ten bílej šátek, dala nám doňho červených jablek. Červených jablek, taky vořechů: Tu máte, chlapci, máte koledu.

Sušil 2268 | Studená rosa padá (65%)
Studená rosa padá, syneček koní hledá. Koničke na bařince, syneček na peřince. Pověz, děvečko, pověz, chde na travěnko pudeš. Povím, synečku, povím, chde na travěnko chodím, pod tó zelenó limbó, tam se děvčátka zendó. Pod tém zeleném dubem, tam se namlóvat budem. Namlóval tenké tenkó, v zahrádce pod višinkó. Dyž pro tó tenkó jeli, stříbrný voze měli. Dyž pro tó klostó jeli, slaměný voze měli.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (65%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Bartoš 1901 / 0153 | V trenčanskej zahrádce (65%)
V trenčanskej zahrádce smutný ovčák skáče, do kosteła zvoňá, panenky sa modľá, moja miłá płače. Keď si sa robiła poctivú panenkú, [: boło ti něléhať :] pod mojú haľenkú. Ta moja haľenka preveľice těpłá, [: nějednéj panence :] z hłavy venček zmetła. Z hłavičky věneček, s prsta prsténeček, [: mohły sme si uvjat :] z rozmarýnu venček. Můj zeľený venček, po hłavičce skáče [: a tvoja poctivosť :] na koľébce płače.

Černík 1908 / 288 | Keď som s tebú (65%)
Keď som s tebú sedávala, dycky som ci povedala v našéj zahrádce, pod slivú: ber mňa panenku poccivú. A týs na to ništ něriekal, len's k nám dycky chodzievával každý dzeň, každú hodzinu, pokel's něpočul novinu. A keď's počul tu novinu, moju haňbu, tovju vinum včiléj sa ci zdám škaredá, ej, panenka něpoccivá. Keď som pannú něpoccivú, poručeno Pánu Bohu, ty's něpoccivý mladzeněc, utrhnul's z mej hlavy veněc. Něstrhnul som, nění pravda, hodzila's ho do Dunaja, ach, do Dunaja, do more, hdo ci to, má milá, spomóže? Něspomóže žjaden jinší, leda ten mój najmilejší, vezni si to na svedomí, že's mládzeněc něpoccivý.

Bartoš 1901 / 0343 | (65%)
1. Jak je to słúnečko na nebi vysoko, tak je můj šohájek ode mňa daľeko. Jak je to słúnečko na nebi skrúcené, tak je mé srdečko ve mně zarmúcené. Jak je ten měsíček na nebi bľeďučký, tak je můj syneček šumňučký, pěkňučký. 2. Dybych já věděła, budu-ľi ťa míti, dała bych v zahrádce marijánek síti. Marijánek síti, růžičku nasadiť, fiałku voňavú, a tú ťa pozdraviť. Dybych já věděła, že my społu budem, já bych ti ustłała pod zeľeným dubem. Pod zeľeným dubem na peřinu bíłú, abys nezapoméł, že máš věrnú miłú. 

Bartoš 1901 / 0356 | Dé mi Bože jednó jedinéčkó (65%)
Dé mi Bože jednó, jedinéčkó, abych přišła pod to okýnečko, hde miłuje syneček děvečku, a mě boľé srdečko. Ja boľé mě, nesmím pověděti, ani mi to možná vysłoviti, ani mi to dovoľeno néni, co já mosím tajiti. Mý tajemství po zahradě chodí, mýmu srdci ľamentacíškodí, dyby mi tak słunečko svítiło, co mě kdysi těšiło. Netěšé mě nic můj némiľéší, jen mě těšé obraz nékrásnéší, ten obrázek Panenky Marie, ten v mým srdci dycky je. Každodenně modľitbičku skłádám, aby přišił starodávní gaľán, kerýho já ve svým srdci chovám, kerýho já ráda mám.

Bartoš 1901 / 0763 | (65%)
1. Má milá je nemocná ona rána nedočká já ji musím navštíviti ještě dnes v noci, vsak já od ní nedostanu její nemoci. Přijdu k její posteli, ptám se jí, co ji bolí? Ach, bolí mě, můj synečku, moje hlavička, co mě do ní udeřila moje mamička. Udeřila pro tebe, že já nesmím mít tebe; ach ty musíš, můj synečku, zapomínávat, pod to naše okýnečko nechodívávat. 2. Před našima zahrádka v ní roste marijánka marijánka, levandula a karafiát, přijdi si k nám, můj synečku, kytku natrhat. V té zahrádce dve růže a k nim žádný nemůže; ani ty jich, můj synečku, trhat nebudeš, protože je za kloboučkem nosit nebudeš.