Smutný 16/028 | Ta znorovská hospoda z drobneho

5 words

Smutný 16/028 | Ta znorovská hospoda z drobneho (100%)
Ta znorovská hospoda z drobneho

Smutný 20/025 | Ta znorovská hospoda z drobného (100%)
Ta znorovská hospoda z drobného

Erben 2/700 | Ta zdejší hospoda (11%)
Ta zdejší hospoda z drobného kamení: kdo nemá peníze, ať do ní nechodí. Já sic peněz nemám, přece do ní pudu, černooké děvče namlouvat si budu. Ta zdejší hospoda je velmi vysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Nebyla to husa, byly to housátka: že z vysoka hrajou ty zdejší děvčátka.

Sušil 1972 | A pojedeme zrána do lesa (9%)
A pojedeme zrána do lesa, no, ženo, ženo. A pojedeme zrána do lesa, no, tade, no, tade, no.1) A co v tem lese dělati budem? Nasekáme si drobného prótí. A co s tém prótím dělati budem? Upleteme si pěknó zahrádku. Co v té zahrádce mívati budem? Nasázíme si bílé revule.2) A kdo nám teho hlídati bude? Postavíme tam chlapa s palecó. A von nám teho hlídati bude. A co mo bodem dávati jesti? Navaříme mu z votrub koláčků.

Sušil 0925 | To naše staveni (9%)
To naše staveni z drobného kameni, jedě synek vedle, něda pozdraveni. Něda pozdraveni našemu domečku: Pan Buh tě tam zprovoď, švarny šohajičku. Pan Buh ti dej ščesti z dobreho chovani, a ja sem děvečka z bidneho chovani.1) A třeba sem, třeba chudobne mateře, něbudu otvirať ledakomu dveře.2) Budu-li otvírať, budu se ho pytať, budě-li za co stať, budu mu otvirať. Esli něodpovi, to ho nohu kopnu, ež un tam odleti ode dveři k oknu.3) Ty si sobě myslel, že ty si jurista, ja by tě něchtěla, choť bys měl štyry sta. Ty si sobě myslel, že ja o tě zkažu, a ja ten chodniček kamenim zahažu. Kamenim zahažu a trnim zanosim, takove galany pod špalečkem nosim.4)

Sušil 0924 | To naše stavení (9%)
To naše stavení z drobného kamení; šel synek okolo, [: nedal pozdravení. :] Nedal pozdravení pro malý slovečko, že sem mu neřekla: Dobró noc, synečko! Máme-li se hněvat, hněvéme se vobá, nepromluvme k sobě celé tédeň slova. »Dyž se ty podíváš na naše stavení, srdce tě zabolí, dybys měl z kamení. Na naše stavení, na naše vokýnka, slze ti zalejó tvý černý vočinka.« Dobró noc si dali, ruce si podali, pro velikó lásku vobá zaplakali.

Sušil 1025 | Vstavajcě panici a šmarujcě biče (9%)
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!

Sušil 1599 | Stoji lipka stoji (9%)
Stoji lipka, stoji dřeva vysokeho. Dřeva vysokeho, listu širokeho. Půjděme, půjděme do lesa husteho. Narubeme sobě jedliče drobneho. Uhradime sobě zahradečku z něho. Nasejeme do ni kukole drobneho. Zučil se nam chodiť syneček do něho. Ja, něch se tam zučil, bylo to pro něho. Pro něho sameho, synečka švarneho.

Sušil 1728 | Před naše mosteček z drobného kamení (9%)
Před naše mosteček z drobného kamení na kopečku, leží tam syneček, porúbaný všecek [: o děvečku. :] O, kdo ho porúbal, ten musel byt šohaj obíraný, musel mět pérenka na obě ramenka, na dvě strany.

Erben 2/472 | Chlumeckej zámeček (9%)
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.

Erben 2/446 | Teče voda od javora (9%)
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.