Smutný 40/027 | Keď sa ja parobek po dědinú

8 words

Smutný 40/027 | Keď sa ja parobek po dědinú (100%)
Keď sa ja parobek, po dědinú sa túlám

Galko 1/005 | Ja parobek z Kapušan (50%)
Ja parobek z Kapušan nemam ženy, lem som sam. Hej, na co mi je, na co mlada žena, kedz ja mam so šebu dosc trapeňa? Žene treba to i to, šito, bardo, koryto. Hej, na co mi je ... Žene treba čižmičkv na jej biele nožičky. Hej, na co mi je ... Žene treba hustečka, fiertuch i sukenečka. Hej, na co mi je ... Žene treba pomada, kedz je da kdze parada. Hej, na co mi je ...

Smutný 15/044 | Šeci ludé povídajú že já sa (50%)
Šeci ludé povídajú, že já sa v noc túlám

Galko 1/394 | Vyskočilo slniečko zavčas ráno (1%)
Vyskočilo slniečko zavčas ráno, raníčko, vyskočilo na stienku, na tŕňovú zahradku. Vykvitli tam ružičky, prišli si tam devečky, odtrhli tie ružičky, vili si z nich venečky. Prvý vienok dovíja, zlý duch mámiť počína, druhý vienok dovíja, zlý duch sa k nej primlúva: Chceš-li, Katko, má býti, či chceš bohu slúžiti? Nechcem bohu slúžiti, ale, pane, tvá býti. Staň ty, Katka, na kameň, a ja stanem na strmeň, zo strmeňa na koňa, prenesiem ťa do raja. Do rajička, do raja, kde si nikdy nebola, kde si nikdy nebola, ani tvoja rodina. A keď za mesto prišli, dobrej cesty nenašli, len po tŕňovom hloži, po tom čertovom zboží. Keď už nad peklo prišli: Otvor bránu, najvyšší, nesiem telo i dušu, zemanovu Katušu. Podajte jej stoličku, nech si sadne trošičku, podajte jej smoly piť, musí ona s nami byť. Jeden bránu otvára, druhý sa jej usmieva, tretí smolu nalieva, štvrtý sa jej primlúva: Pi, Kačenko, kávičku, budeš mojú ženičkú. Nechcem, pane, kávičku, nebudem tvú ženičkú. Prvý pohár vypila, priam barvičku zmenila; druhý pohár vypila, plameň blkom pustila: Nože, páni pekelní, otvárajte mi brány, keď nie brány, len dvere, nech ma vetrík preveje. Kto je tu z mej dediny, povedzte mej materi: ešte jednu dcéru má, nech ju lepšie naúča. Mne po vôli dávala, do pekla ma vohnala, mňa bila len bylinou, nech ju bije trninou. Mohlas’ bohu slúžiti, do kostela choditi; už ty budeš naveky v tom plameni horeti.

Erben 3/060 | Pantáto pantáto (1%)
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.

Erben 5/095 | Já mám hůř než pes (1%)
Já mám hůř než pes, musím hlídat ves: pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze; a já svou holí hájím stodoly. Jiný směle spí u ženušky svý; jiní mají dobry bydlo, a já musím jak strašidlo po vsi chodili a psy buditi.

Bartoš 1901 / 0558 | Dyž já ešče jednó pudu (1%)
Dyž já ešče jednó pudu zhůru, dolů po dědině, [: tam sobě namluvím :] hezky děvče v rozmaryně. Dyž já ešče jednó pudu zhůru, dolů do kopečka, [: tam sobě namluvím :] hezky děvče z vokýnečka. Dyž já ešče jednó pudu, panimámu prosit budu: Paňmámo zlatičká, poproste tatíčka, dáte-li mně vašu ceru.

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (1%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Galko 1/116a | Načo som na svete narodzená (1%)
Načo som na svete narodzená, keď nemám žiadneho potešenia; ani potešenia, ani úfať, jaj bože, prebože, musím zúfať! Zelený rozmarín ako tráva, už ma môj milený zanaháva; keď ma on zanahá, a ja nedbám, v srdci ho nenosím, vrecka nemám. Zase je zelenší ako tráva, zas ma po druhýkráť zanaháva; urob si, milý môj, ako sám chceš, odo mňa vernejšiu nedostaneš. Na váži hodinky smutne bijú, už ma s mojím milým rozlučujú; rozjúčte, rozlúčte s pánembohem, budem si hľadati sebe roveň! Červená ružička s bielym kvitne, už mňa v Tisovníku žiaden nechce; jaj bože, prebože, čo mám robiť, keď ma už prestali chlapci ľúbiť. Vychodí slniečko spoza lesy, už mňa v Tisovníku nič neteší; veru ma tešilo, veď ma už nie, azdaj ma poteší dakde inde. Kúpže mi, môj milý, čo ťa prosím, červené čižmičky rada nosím; červené, červené ako iskra, kúpže mi, môj milý, ešte dneska. Povedz mi, môj milý, čo ťa boli, založ si líštočok javorový; založže si, založ, kde ťa bolí, nejdiže do mesta k doktorovi. Povedz mi, môj’ milá, kde ty bývaš? V prostriedku dedine, však ma vídaš. Povedz mi, môj’ milá, kto k vám chodí? Žiaden, duša moja, lenže prídi!

Bartoš 1901 / 0783 | Sluníčko jož záchází (1%)
Sluníčko jož záchází, měsíček vechází, má milá se prochází, já so ješče v práci; pospíším si s prácó svó, bech muhl se svó miló slovo promloviti. A dež belo na večír, šil sem po dědině, nemohl sem usnóti, pro bolesť v mém těle. Vohlídno se na kameň, má milá sedí na něm, smotně vzdychá sobě. A dež belo půl noce, šil sem po městečko, nemohl sem usnóti, bolelo mně všecko. Sleším zpívát slavíčka, že homřela děvečka a to pro synečka.

Galko 1/457 | Šuhajova mati, ej, tak mi dobre praje (1%)
Šuhajova mati, ej, tak mi dobre praje, kadiaľ (kade) ja chodievam, tie chodníčky kľaje. Šuhajova mati, ej, tak mi dobre nepraj, kade ja chodievam, tie chodníčky nekľaj. Šuhajova mati, ej, tak mi odkázala, aby som jej syna do nás nevolala. A ja som jej, a ja, ej, odkázala takto, aby si jej syna zamykala kladkou. Zamykala kladkou, ej, na noc medzi svine, aby jej negrúliu v noci po dedine. Hoc aj som ja, hoc aj bľadulienka bľadá, ale ma moja mať za červenú nedá. Keby ma moja mať, ej, za červenú dala, kdeže by ma, kdeže bľadulienku vzala. Keď som ni červená, ej, veď sa namalujem, veď sa ja za tvojho syna nehotujem. Šuhaju, šuhaju, ej, čo sa ti nedejem,*) či nerada robím, či sa nezasmejem? Mohla by som sa ti, ej, šuhaju dobre diať, až by šla za teba, mohol by si ma vziať.