Smutný 41/030 | Něbol som ja doma od včerajšku

6 words

Bartoš 1901 / 0116c | U Viškova rovina (100%)
[: U Viškova rovina, je tam pěkná hospoda. :] [: Přijeľi tam pánové, dva přešvarní hudcové. :] [: A vy paní šenkýřko, naľéte nám vínečko. :] [: Počkéte jen chviľenku já zavołám Kačenku. :] [: Kačenka víno nese až se jí ruka třese. :] [: To od saméch prsteňů, złata, drahéch kameňů. :] [: A vy pani šenkýřko, je-ľi to céra vaša? :] [: A to néni céra má to je céra kópená. :] [: Za devět porcí sena, a za štyry toľary.:] [: Co bych já jí sľíbił dať, esľi se mnó pude spať? :] [: Sľíbím já jí na šaty štyry złaté dukáty. :] [: Běž, Kačenko, łůžko stłať, ten pán pude s tebó spať: :] [: Kačenka přes prah kročí ten pán hneď za ňo skočí. :] [: Ne tak, ne tak, rajtaru, já su z hrubýho rodu. :] [: Si-ľi z rodu hrubýho, menuj nám otce svýho! [: Můj otec je Bávorské, ménem Moravan české. :] [: Ten má dům mramorové, a zlatém pokrévané. [: Di, šenkýřko, na stranu, já ti zapłatím stravu. :] [: De šenkýřka na stranu, husár jí zeťáł hłavu. :]

Sušil 2114 | Už já mosím domů důmka (100%)
[: Už já mosím domů, důmka, :] za dveřama stojí hůlka. Stojí hůlka malovaná, na mý záda nachystaná. Kdo ju chystal? Můj tatíček, že sem nečesal koníček ani dneska, ani včerá, jak v nedělu od večera.1) A dyž přišel do seknice, sedl sobě na lavice. Tatiček k němu promluví, tó hůlku juž v ruce drží. Jak ty, šelmo, darebáku, kde se tóláš až do pátku? Matička se přimlóvala, za vlase ho potáhala. Líto je mně, je velice, neudělám teho více. A jak přinde nedělička, už si sedí u žedlíčka.

Bartoš 1901 / 0014 | Ked som išiel cez ty hory (100%)
Ked som išiel cez ty hory a tým hájkom borovým, postreteł som švarné dziéuča, pod viénkom zeľeným. Dał som sa s ným zhováraty, až do rána byéłého, a ked boło byéłé ráno, išieł som od neho. Ešče som sa zpátky vrácił, už ho doma neboło, zakľopał som na okyénko, otvorit my nesceło. Dze si, myłá, dze si boła, ked ta doma neboło, prišiel som sa já odebrat, ščastyé ty vynšovat. Jaké ščastyé my vynšuješ, šak si ty cełý život môj, ked zanecháš svoju myłú, zanechá tebe Bôh. Ty fałešná fałešnyco, aj fałešné joči máš, ščera si sa zhovárała a neskaj ma nepoznáš. Už to jináč byt nemôže, rozłúčit sa mosíme, na tú našu vernú lásku zabývat mosíme. Ked sa jony rozłúčiľi, ručenku mu podała, a od veľikéj žiałosty palla a umreła. A ked boło mŕtvé ceło, na marách połožené, tak ju ony zprovádzaľi, až do matky zeme. A ked boło o pôl noci, k téj dvanástéj hodyne, prišła myłá ku myłému, stáła mu u postele. Neľakaj sa, ty môj myłý, vydýš svoju rodynu, prišła som ta já naščívyt, aj tvoju mladú ženu. Neľen tvoju mładú ženu, a i tebe samého, nebudeš mat v svete pokoj, až do dna súdného.

Smutný 41/030 | Něbol som ja doma od včerajšku (100%)
Něbol som ja doma od včerajšku

Bartoš 1901 / 0553 | Včéra před večerem (100%)
Včéra před večerem, ked sem vodu brała, šohajova mama na mňa zavołała. Podaj ně, ceruško, téj studenej vody; šak ten můj syneček dávno k tobě chodí. Vody sem podaľa, syna ně nedała, šohajova mati cigánkú ostała. Keby ně ho dała, týdeň bych í žała, ešče bych í za to mamičko říkała. Aľe ně ho nedá, že sem hrubě bľedá, šohajek červený, až ho barva mění. Šohajova mama, dycky na mňa repce, že ně kupovaľa po toraľi čepce. Po toraľi čepce, po złatém kaničky. To były kaničky od mojéj mamičky. Šohajova mati, veliká cigánka, bodaj í narostła na hłavě pohanka. Dal by ně to Pámbu, kebych í ju žała, ľehe*) by sem í ju s koreněm trhała. Šohajova mama, na mňa odkázała, abych na jejího syna nečekała. Chudobná děvečka v chudobě chovaná, ľepší, ľež bohatá, jak kráva rohatá. A já sem í dała takovú otázku: nech si ho uváže doma na retázku. Doma na retázku, na hedbavnú šňůrku, aby í nechodił za chudobnú dívkú.

Erben 2/359 | Včera neděle byla (100%)
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 1506 | Katerinko Katerinko moja (85%)
Katerinko, Katerinko moja, nebylo ťa včera večer doma. »Já jsem byla v zeleném hájičku, žala jsem si pro krávy travičku. Dyž nažala, nóšu navázala, na pravú stranu sa podívala. Poď, šohaju, poď ty z pravej strany, zazvihneš mně nóšu rosnej trávy.« Tažší tráva, než byla otava, nač si, milá, nač si tolé brala? »Já jsem brala ke svojej libosti, abych měla pro své krávy dosti.«

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (85%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Erben 5/082 | Má panenka smutně chodí (85%)
Má panenka smutně chodí, proto že ji srdce bolí; byla včera na trávě u zeleného háje. Šla má milá z trávy domů, panímáma přišla k tomu: Ach dceruško, dcero má! kdes tak dlouho chodila? „Panímámo má zlatičká! já mám ráda myslivečka: mysliveček nabije a zajíčka zabije.“ Záb. mysl. I, 50.

Bartoš 1901 / 0225 | Třeba su já třeba hoferova (85%)
[: Třeba su já, třeba, hoferova céra, :] [: aľe mňa maměnka ľedakemu nedá. :]