Sušil 2267 | Budeme-li žito žít

28 words

Sušil 2267 | Budeme-li žito žít (100%)
Budeme-li žito žít, budem taky vázat, můj milé je daleko, nemám po kém zkázat. Je-li jeden daleko, šak je druhé blíže, uviju mu věneček z rozmarýny, z růže.

Erben 2/313 | Koulelo se koulelo (48%)
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: jen se na mě nehněvej, má zlatá holčičko! Já se na tě nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš přes zeleny žito. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude žíti? můj milej je daleko, musím pro něj jíti. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj vzkázat. Trávo, trávo, travičko! kdo tě bude kosit? můj milej je daleko, musím smutek nosit. Žite– žite– žitečko, kdo té bude žiti? má milá je daleko, musím za ní jiti. „Žite– žite– žitečko, kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj zkázat.

Sušil 1098 | (26%)
Na dalekej cestě něpřichodi bliže; kemu ja mam chystať ty červene růže? Je-li on daleko, šak je iný blíže; uviju mu věnec z té červené růže. Ne tak na daleké, jak se nekemu zdá, ješče bych tam došla třikrát do večera. Třikrát do večera, třikrát do půlnoci, přec by se vyspaly moje černé oči.

Sušil 1032 | V tem Markovém dvorku (14%)
V tem Markovém dvorku dvě růžičky stojá, ja, Bože, přebože, ty mně pěkně voňá. Jdite ich, mamičko, jdite ich utrhnút. Nechaj ich, dcero má, nechaj ich odkvítnút. Ale ta růžička pomali odkvítá, už sa mojej miuej srdečko rozpuká. Na tej našej střeše houubička nese, tak ona hrkotá, děvečku ven pytá! Nepytaj, nepytaj, naši mnia nedajú, po velkej fiauce ve věnci hledajú. Nechcu já, šohajku, tvej fiauky věnca, šak si já uviju z teho zimolenca.

Sušil 1219 | A před Volnym stoja dva (14%)
[: A před Volnym stoja dva duby, :]1) na nich tam hrkaju holubi. Co vy tam, holubci, hrkacě, dy vy tam dzěvečky němacě? A zůstal tež po ni klineček, na kerem věšala věneček. Ach, dzěvečka sedi pod lipu, syneček se vodi s muziku. Poď už, ty synečku, poď domů, uviju ci vinek z hedbovu. Potočim ci jo ho harasem, tvoja sem, synečku, tvoja sem. Potočim ci jo ho liliju, tvoju sem, synečku, tvu milu! Potočim ci jo ho pentličku, tvoja sem, tvoja sem, synečku.

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (14%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Bartoš 1901 / 0071 | Vím já zámek za Moravú (14%)
[: Vím já zámek za Moravú:] v tom zámku je sedům pánů. [: Sedum pánů, sedům bratrů,:] měľi oni jednu sestru. [: A daľi ju za Janíčka, :] za Janíčka, za zbojníčka. [: Janíček je čirý zbojník, :] ví on v horách každý chodník. [: Každý chodník, každú cestu,:] kerá ke kerému městu. [: V noci vyšéł, v noci přišéł,:] nikdá doma nepoľežéł. [: Donéséł si šátek bíłý,:] šecek, krvú zabarvený. [: Kázáł í ho mýdłem prati,:] nedáł í ho rozvíňati. [: Mydłem prala, rozvinúła,:] bíłú ruku vyvinúła. [: Počkaj, mužu, povím na ťa;:] to je ruka mého bratra. [: Mého bratra najmłačího,:] z druhých sedmi najľepšího. [: Kateřinko, ženo moja,:] pro Boha, neprozraďuj ňa! [: Ach, co bych za žena była,:] dybych muža prozradiła! [: Aj, co bych za sestra była,:] dybych bratra zatajila! [: Kateřinka nemeškała,:] rychtárovi vědět data. [: Suďte, páni, podľe práva,:] mám já muža, aľe vraha. [: On ně bratra uvrahováł,:] mně by smutnéj tak uděłáł. [: Běž, Kačenko, běž ty domu,:] zabav ho doma hodinu. [: Kateřinka nemeškała,:] hněď ona domu běžala. [: Snídaníčko mu chystala,:] ľeda ho doma zdržała. [:Ja, Janíčku, drábi idú,:] koho nám tu vázat budú ? [: Kateřinko, ženo moja :] ne tak's ty ně sľubovała! [: Hněď ho vzaľi a zvázaľi,:] a na vůz ho połožiľi. [: Poď, Kačenko, ke mně k vozu,:] nech sa rozłučíme społu. [: Běž, Janíčku, svojú cestú,:] ja ostaném dobrú sestrú. [: Běž, Janičku, mezi vrahů,:] já ostáném mładú vdovú.

Bartoš 1901 / 0098 | Před námy je zahrádečka (14%)
Před námy je zahrádečka, v téj zahrádce fijałečka, rozmarýn zeľený, šetek otrhaný. Ked sa chlapci naučili, na rozmarýn chodziévali, chodziévało jich moc, ked boła tmavá noc. A tá naša byélá stena šetka krvú zastriékaná, čo sa chłapci byli pro dva rozmarýny. Chłapci, chłapci, nebýte sa, prídete k nám, zmeríte sa, já také pérečko uvyjem ľahučko. A dziévenka nemeškała, k rychtárovy hned bežała, k rychtárovy na žałobu, že má dziéča škodu. A pan rychtár nyšt nemeškał, cedulenku napýsat dal, posłał po ulici, dze sú švárný chłapci.

Černík 1908 / 033 | Čja že je to (14%)
Čja že je to bielá scena, celá krvú dostriekaná, čo sa chlapci bili pre dva rozmarýny? A vy, chlapci, něbíce sa, prídztě zajtrá večer zasa, rozmarýnku, vám dám, ešče v zahradce mám. Jak sa chlapci dovedzeli, na rozmarýn prileceli, vytrhali ho moc, keď bola cmavá noc. Ale dzievča němeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, išla na žalobu, že má hrubú škodu. Ale dzievča nemeškalo, k rychtářovi hněc bežalo, že jéj vytrhali rozmarýn zelený. Ale rychtár ten němeškal, cedulenku hněc napísal, poslal po ulici, hdze sú švarní chlapci.

Erben 2/815 | Pravila jsem pravila (14%)
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“

Erben 2/470 | Nad tím naším domkem (14%)
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.