Rittersberk 1825 / 001a | Aby nás Pán Bůh miloval

5 words

Erben 2/280 | Mám velkej zármutek (100%)
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!

Sušil 0510 | Ej pravim synku pravim tobě (100%)
Ej, pravim, synku, pravim tobě, esli ci je zle, naprav sobě. Ja sem sobě uminila, aby sem cě opuścila. Milovalach cě z upřimnosci, podezřelach cě v něpravosci; pomni, synku, pomni na to, že cě Pan Bůh stresce za to. Smutny budzěš, plakać budzěš, dy mne s inšim vidzěć budzěš, jak se budzěm namluvaci a z tebe se vysmivaci. A jak ja půjdu do kostela, přes tve srdečko půjdzě střela, půjdzě střela, litovani pro falešne milovani. A jak ja budu u oltaře, tam nam pan farař ruce svaže; svaže nam jich z puhej lasky, rozvaže nas Bůh něbesky. A jak půjdu od oltaře, svić ty, měsičku, jasna zaře, jasna zaře i slunečko, pocěš, Bože, me srdečko.

Erben 4/001 | Aby nás pán Bůh (100%)
Aby nás pán Bůh miloval, miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal! nic nežádáme, jenom to samé: aby nás pán Bůh miloval, miloval!

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (91%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 2/327 | Vyrostla mně bílá růže (91%)
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.

Sušil 0719 | Nasela sem marijánku všady (91%)
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.

Sušil 0019 | Byla krásná Dorota (91%)
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.

Galko 1/487 | Preleť, sokol, biely vták (88%)
Preleť, sokol, biely vták, k mojemu milému; pozdravuj ho nastokráť, povedz službu jemu: Že ho verne milujem, v svojom srdci nosím, aby prišel večer k nám, že ho pekne prosím. Len sa ho ja opýtám, čo sa na mňa hnevá, keď k nám prvej chodieval, a už nechodieva? Ťažko, ťažko kameňu, čo pod vodou pluje, ešte ťažšie takému, kto koho miluje. Ach, ja jedna jediná, ja som milovala; pán boh dal, pán boh vzal, zostala som sama. Sama, sama, samotná, ako tá hrdlička; teraz som samotná bez môjho Janíčka.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (86%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 2/508 | Ten nepřítel Turek (80%)
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“

Sušil 0151 | Překrásná dennice vzejdi (80%)
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.