Erben 2/508 | Ten nepřítel Turek

43 words

Erben 2/508 | Ten nepřítel Turek (100%)
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“

Erben 2/309 | Až já odtud půjdu (20%)
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“

Erben 7/051 | Chodila Maria (20%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Erben 2/266 | Co jsi můj holečku (20%)
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!

Sušil 1667 | Belegrad Belegrad (14%)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.

Sušil 2141 | Maloměrský stárku buď veselý (13%)
Maloměrský stárku, buď veselý, nebůj se ty rany, ani střely; budeš-li se rany bát anebo jí uhýbat, budeš šohajíček pohaněný. Maloměrský stárku, nestrachuj se, kolik máš pacholků, podívej se! [: Mám jich jedenáste :] a sám jsu dvanáste, nebojím se. Maloměrský stárku, drž se hory, neboj ty se rany ani sily. [: Seberem šabličky, :] půdem do šermičky v širým poli.

Bartoš 1901 / 0788 | Ťažko tomu kameňú (9%)
Ťažko tomu kameňú, co pod vodú plyne, [: ešče je tomu ťažéj, :] kdo koho miłuje. A já su tá prvotná, co sem miłovala, [: a Pambů dáł, Pambů vzáł, :] sama sem ostała. Ostała sem samotná, jako tá hrdľička, [: kerá po poľi ľétá :] hľedá si samečka. Została sem samotná, jako hruška v poľi, [: dyž z ní hrušky otrhá, :] ona sama stójí.

Erben 2/311 | Teče voda teče (9%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Bartoš 1901 / 1173 | Dyž sem za milou chodíval (8%)
[: Dyž sem za milou chodíval, malý štěstí sem mívával. :] [: Maly štěstí i neštěstí, potkalo mně děvče hezky. :] [: Potkalo mně, neznalo mně, zašlo za mně, volalo mně. :] [: Poď synečku, z pravé strany pomož na mně plachtu trávy. :] [: Těžší tráva než otava, proč’ si, milá, toliž žala? :] [: Nažala sem do sytosti, abych měla kravám dosti. :] [: Kravám dosti, koni tvému, koníčkovi sedlanému. :] [: Bude-li kůň trávu jísti, musíš s něho dolů slézti. :] [: Slezu-li já s koně svého, seš zbavena věnce tvého. :] [: Věnce tvého, zeleného cos dostala od milého! :] [: Cos dostala, musíš schovat a já musím mašírovat :] [: Do pole, tam do šírého, tam zahyne chasy mnoho. :] [: Těš nás Pán Bůh, těš nás oba, mě na vojně tebe doma. :] [: Těš nás Pán Bůh v každé chvíli mně na vojně, tebe v síni. :] [: Síň, sekňičku zametala, slzami ji polévala. :] [: Co pak pláčeš a naříkáš, dyť mně přece tu ještě máš. :] [: Co pak pláčeš, co pak kvílíš, dyť ty se mnou jít nemíníš. :] [: Jak já nemám naříkati, dyž já nemám otce, máti. :] [: Otec, matka mně zemřeli, mně v zármutku zanechali. :] [: Do zármutku, do velkého, pomož synku, pomož z něho. :] [: Jaké Jest to pomáhání, dyž mně druhý otec brání. :] [: Druhá matka zapovídá, otčím mně k vám chodit nedá. :]

Bartoš 1901 / 0774 | Pres dunajek ľetí małý vtáček (8%)
Pres dunajek ľetí małý vtáček, jeho méno je małý słavíček; ten nese psaní, v něm pozdravení, połožił ho miłéj na stołeček, kde ona skłádała svůj věneček. Miłá, jak sa ze sna probudiła, do pravéj ručenky psaní vzała; čte ho a vzdychá, smutně naríká, zbavená súc svého potěšení: skrz ľudské reči zme rozvedení. Łaštověnka ľetí dó cuziny; hľedaj si, synečku, děvče jiný, hľedaj si hľedaj, synečku, jiný, a já tobě préju mnoho ščestí, aby sis ty našeł děvče hezký.

Sušil 0851 | Svítí měsíček jasně (8%)
Svítí měsíček jasně milé pod vokýnko, staň honem a votevři, má milá panenko. »Ráda bych votevřela, dybych jenom mohla, dyby mě má hlavěnka tuze nebolela.« A šak tebe nebolí tak, jako se děláš, ale že ty více mě v svém srdéčku nemáš. Včilka sem už vopuščené jako hruška v poli, hrušky chlapci votrhajó, hruška smutně stojí. Včilka sem už vopuščené jako holubička, kerá líta po poli a hledá samečka. Včilka sem už vopuščené jako jabor v lese, keré v zímě ani v lítě ovoce nenese.