Erben 2/266 | Co jsi můj holečku

86 words

Erben 2/266 | Co jsi můj holečku (100%)
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!

Sušil 2047 | Darmo se ty trápíš (18%)
Darmo se ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdečku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu. Copak sobě myslíš, má milá panenko, dyť si ty to moje rozmilé srdenko; a ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám malú veveričkú a uskočím tobě z dubu na jedličku, předce tvoja nebudu ani jednu hodinu. A já chovám doma takú sekerečku, ona mi podetne buk a i jedličku: A ty přece budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám maličkým zajíčkem a já ti uteču zeleným hájíčkem, předce atd. A já chovám doma takového psíčka, co on mně uhoní každého zajíčka. A ty atd. A já se udělám maličkú myšičkú a já se ti schovám doma pod pšeničkú. A já chovám doma takovú kočičku, co ona vychytá kdejakú myšičku. A já se udělám tú malú rybičkú a já ti uplynu preč po Dunajíčku.1) A já chovám doma takovú udičku, co na ní ulovím kdejakú rybičku. A já se udělám divokým holubem a já budu lítat pod vysokým nebem. A já chovám doma takové havrany, co mně vychytajú kdejaké holuby. A já se udělám tú velikú vranú a já ti uletím na uherskú stranu. A já chovám doma takovú tu kušu, co ona vystřelí všechným vranám dušu. A já se udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na zemi. A sú u nás doma takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi; a ty předce budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá.

Erben 2/508 | Ten nepřítel Turek (17%)
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“

Erben 2/247 | Propusť mě můj milej propusť (12%)
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť mé ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!

Bartoš 1901 / 0584 | Za naším huménkem vyrosteł strom (11%)
Za naším huménkem vyrosteł strom, do falešnéj łásky uderił hrom, bíje, tłuče, jak do dubu, už já téj gaľánky mět nebudu.

Erben 2/280 | Mám velkej zármutek (10%)
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!

Erben 2/434 | Dvě léta tři zimy (10%)
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.

Erben 3/050 | Ach ouvej ouvej! (9%)
Ach ouvej, ouvej! hlavička bolí: pojď sem, můj holečku, a zavaž mi ji. Hlavičku váže, ruce mu klesly: co jsi, můj holečku, co’s tak uleklý? „Já jsem se nelek‘, ale jsem se bál, že mně má panenka v rukou umírá.“ Já neumírám, ale se trápím: pro tebe, holečku, svou krásu tratím. „A když ji tratíš pro mě samého, chci já tě milovat do dne soudného.“ Do dne soudného, až do své smrti chci ti, můj holečku, upřímná býti.

Erben 2/477 | Pušperská šafářka (9%)
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (9%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Bartoš 1901 / 0564 | Slyšel sem vanecké hodiny bit (9%)
Slyšel sem vanecké hodiny bit, hodina přichází musim umřit; [: a já neumírám, já se trápím, pro tebe, má milá, krásu tratím. :] Když sem šel do Vančic do kostela, nevěděl sem, co má milá dělá, [: aj, ona se okolo mě točí a má uplakaté modré oči. :] Vy modré očičky uplakané, od falešných lidí zmordované, [: aj, na falešné lidi musíš nedbat, my se možem spolem přece zebrat. :]