svého

Displaying 1 - 100 of 105
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
Ach prší, prší rosička! spaly by moje očička, spaly by moje, spaly by tvoje, spaly by ony oboje. Ach prší, prší napořád! zkažte pozdravit nastokrát, zkažte pozdravení mému potěšení, že už ho musím zanechat. Na svého koníčka sedám, ještě se jednou ohledám, někde-li tu není moje potěšení, ať se s ním ještě rozžehnám.
V okýnku stála, ven vykoukala, byla co z růže květ: viděla svého nejmilejšího sem na koníčku jet. „Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede k nám: síň a světnička neumetená, co pak on řekne nám? 1) Matko, matičko, zlaté srdíčko! vyjděte k němu ven: až já umetu síň a světničku, zavoláme ho sem. Matko, matičko, zlaté srdíčko! můj milej jede pryč – silnicí bílou za jinou milou – k nám už nepřijde víc!“ 2) 1) kterak pak vejde k nám? 2) za tou rychtářovic.
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, ať zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“
Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouk měl premovanej jako ňákej císař. V jednej ruce kalamář, v druhej ruce péro: chtěl abych ho zapsala do srdéčka svého. Kdybys ty byl mládenec, jako já jsem panna, dala bych ti ten věnec, kterej nosím sama. Můj věneček zelenej na hlavičce skáče: a ta tvoje poctivost na kolíbce pláče.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“
Což je mi bývalo veselo vyjiti, když se rozvíjelo pod našima 1) kvítí. Nyní mi nastalo smutné rozloučení, že mám zbaven býti svého potěšení. Kdo mne ho zbavuje? vojanští stavové: napsali psaníčko, že musím do pole. Do pole šírého, před císaře pána: plakala má milá do bílého rána. Nesedej, má milá! nesedej vedle mne, aby tvé slzičky nekapaly na mne. „Nech mne, můj holečku! nech mne tu sednouti, aby mé srdéčko mohlo odměknouti.“
Když jsem já šel okolo domečku, kde má milá přebývá, ach Bože! kde má milá přebývá: ona sedí u svého stolečku, zlatem šátek vyšívá, ach Bože! zlatem šátek vyšívá. Dobře je ti, má zlatá panenko, zlatem šátek vyšívat, ach Bože! zlatem šátek vyšívat: ale my teď ubozí vojáci musíme mašírovat, ach Bože! musíme mašírovat.
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Kolíne, Kolíne! na pěknej rovině: nejeden synáček u tebe zahyne. Kolíne, Kolíne! nejsi hoden státi: nejedna matička synáčka tam ztratí. Matička synáčka, sestřička bratříčka; nejedna panenka svého milovníčka.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen ať se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Naše paní nemocná, ona rána nedočká. Chtělo se ji vína pít, neměl jí kdo pro ně jít. Pána svého poslala atd. - - - - -
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.
Když se hory zelenají, modrým kvítím prokvětají, Matka boží po nich chodí, hledající svého syna: „Viděli jste mého syna?“ – „My jsme jeho neviděli, jak ve čtvrtek při večeři. On tam sedí s apoštoly a rozdává tělo boží: Těla mého požívejte a mou krví zapíjejte, na můj zákon pamatujte.“
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.
Slyším zvony zvoniti. Vidím, vidím Krista pána nábožně mši svatou sloužili. Všecky dušičky k němu jdou: a já hříšná taky půjdu, z té studánky píli budu, kde se Kristus pán umýval, šeredného ďábla zaklínal. Vstal pán Ježíš s svého lože, vzal na sebe svoji komži, ohledal svých pět svatých ran, ty jsou mu tuze krvácely. Přišla k němu jeho milá Matka, začala jeho ran želeli. „Ach nežel, má znejmilejší Matičko! neb jsou ty rány darovany pro hříšníky pro křesťany.“
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.
To vše sem schovalu pro svého manžela
Napůjdu já za takého, který nemá domku svého
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
Vím hájíček pěkný, zelený, a v něm bydlejí svati andělí.1) Pod hájíčkem lúka zelená, kráčela po ní Panna Maria. Potkala ju svátá Alžběta: Kampak to kráčíš, Panno Maria?2) Kráčím já, kráčím do kláštera, bych nezmeškala Božího anděla.3) Seslal Pán Bůh anděly s nebe, aby hledali Panny Marie. Našli ju tam při mši v kostele, a ona klečí při Božím těle. Svého syna v rukách pěstuje a za nás za hříšné oroduje. Kdo tu píseň třikrát vyspívá, skoro ráno dřív než posnídá, tomu Pán Bůh hříchy odmývá.4) Spívala ju Panna Maria, když kolébala Božího syna.5)
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[: O tom svatem Valentině, :] [: pěkna slava o něm slyně. :] Že na světě tak krasny byl, dřevolivnu podobny byl. Panny se ho zakochaly, pěkne dary jemu slaly. A on prosil Boha sveho, by mu změnil krasu jeho. A Pan Bůh ho v tom uslyšel, Valentinek knězstvi došel. Jak prvšu mšu svatu služil, přetěžky ho vřed obrazil. Hazalo nim po kostele od oltařa ež ku stěně. Panny se ho odkochaly, pěkne dary odebraly. Prosil Boha přemileho, by mu vratil zdravi jeho. A Pan Bůh ho hned uslyšel, Valentinek zdravi došel. Ešče ho tak obdaroval, aby lidi ozdravoval. Valentinku, popros za nas, by byl Pan Bůh laskav na nas. Amen, amen, tak nám Bůh daj, by smy přišli v nebesky raj.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Ach, člověče hříšný, poslyš mé zpívání, pohleď a rozvažuj Ježíšovy rány! Náš milý Spasitel hned od narození, věrně jest pracoval pro naše spasení. Tak nás milý Ježíš, tak nás zamiloval, že své drahé tělo pro nás nelitoval. Dal se od katanů ukrutně trýzniti, dal pro nás své tělo na kříži probiti. O, člověče hříšný, to často rozjímej, pro Christovu lásku hříchům výhost dávej. Takého nenajdeš sobě upřimného, jakého spatřuješ Spasitele svého. O, Christe Ježíši, uděl mně milosti, abych jenom v tobě nacházel radosti.
Hlásný opovídaje hodiny večír takto zpívá: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila devátá hodina. Svatý, milý Floriáne, této dědiny patrone, chraň nás od věčného ohně. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočiňte s Pánem Bohem. Svatá Panenko Maria, matko naše milostivá, pros Ježíše, svého syna! By nám ráčil odpustiti, nás té noci ostříhati, od neštěstí ochrániti. Zrána: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila již druhá hodina. Odbila druhá hodina, vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena! Vstávej, již bude svítati, máš Pána Boha chváliti, že tě ráčil ostříhati.
Ma mila dzěvečko, jak se pěkna zdáš! Edem spomeň na to, že jsi popel, blato, koněc lasky maš. Nač jsi ty, dzěvečko, nač jsi myslela? Stvořitele sveho, Ježiše mileho, jsi opusciła! Edem, ty dzěvečko, světa zaněchaj! Stvořitele sveho, Ježiše mileho, za ženicha měj. Marii Přiborsku sem si oblibil.*) Kdo se ji něspusci, ona něopusci, že by pochybil.
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Staram ja se, staram, staru maměnku mam, kdo mi jich opatři, až ja se jim vydam. Vydam se ja, vydam za štyry neděle, za štyry neděle, do tej cizi země. Rozmili přatele, něstyďtě se za mne a vyprovoďtě mne do tej cizi země. A co pak my bychmy byly za přately, dybysmy my tebe něvyprovodili? Budu meť za družbu svateho Jozefa a za starosvatku Krista Pana matku. Budu měť ženicha Ježiše mileho, a on mne přivedě do kralovstvi sveho. Vezmu si družičky knězove ručičky, ony mne odvedu od moji mamičky.1)
Upřimnost pěkná cnost, ta bude trvat na věčnost. Miluj mě, bratře, já tebe, dostaneme se do nebe. Tam bude v nebi sláva má, Ježíš, Maria matka má. Maria, matičko milá, vypros nám milost u syna. U syna svého milého vypros nám milost každého.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadauy z čuna. Dvě ženičky muadé, tři panenky švárné a jeden muádenec, uvijem jim věnec. Na kohos, Mariško, na kohos vouaua, dyž ti ta vodička usta zalévaua? Byua bych vouaua na svoju mamičku, ale sem nemohua pro prudkú vodičku. Byua bych vouaua na svého tatíčka, ale sa mi vliua voda do srdečka. Byua bych vouaua na svého miuého, ale sem nemohua pro Boha živého. Mariščina máti na ulici stojí, ruce zauomuje, družičkám děkuje. Pěkně vám děkuju, hodonské družičky, co ste bývavauy s mú Mariškú dycky. Hodonščí muádenci, pěkně vám děkujem, že ste mú Marišku vynesli z vody ven.
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
[: Pod Slavkovem, pod tú horú :] [: rozstavil Rus svú armádu. :] Minulého dňa druhého pobil Francúz Rusa mnoho. Minulého dňa třetího ptali se jeden druhého: Neviděl's-li bratra mého? Tvůj bratříček už tam leží, krev mu z obú boků běží. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nožkú, lituje ho. Že už pozbyl pána svého, co mu dával oves, seno.
[: Jedna matka syna měla, :] do vojny ho sprovázela. Jeď, synečku, s Pánem Bohem, se svým pěkným vraným koněm. Starší sestra koňa sedlá, osedlaja ven vyvedla. Ach, můj synu přemilený, dy ťa budu čekat z vojny? Má mamičko přemilená, vyhledajte po tři rána. První ráno vyhlédala, červeného uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn zkrvavený. Druhé ráno vyhlédala, bílého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn oblečený. Třetí ráno vyhlédala, černého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn v černej zemi. Radní páni domů jedú, mého syna koňa vedú. Dy sem já měl svého pána, mívával sem obrok z rána. A včil nemám vody, slámy, roznesú mia straky, vrany.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
Aj, dubina, dubina, pod dubinú březina, pod březinu miuá upuakaná byua. Co ti, miuá, co ti je, mé srdečko rozmiué! Snad ti máti uáua, či sa’s nevyspaua? A mně máti neuáua, a já sem sa vyspaua; ale želím svého vínka zeleného. Jiné panny tancujú pěkně jedna za druhu, a já nebožátko chovám pachouátko! Halaj, belaj, můj synu, máš mamičku malenu, tatíčka hodného, šelmu falešného.
Dybych já věděla, či sú to pérečka, já bych je schovala do svého šátečka. Dybych já věděla, že sú bratra mého, já bych je schovala do šátka bílého. Dybych já věděla, že sú to Janíčka, já bych je schovala do svého srdečka.
Kole našich oken, tam teče voda dobrá, [: napoj mně, má milá, napoj mého koňa. :] Jak ho mám napojiť, dyž tu néní vodičky? Dyž všecku vypily súsedové husičky. Haj, husičky, haj, haj, nekalte tej vodičky, aby napojila má milá koničky. Za našimi okny je tam dobrá vodička, plakala tam milá o svého synečka.
Lúbí sa mi, lúbí to troje jménečko, Janovo, Jurovo, šohajkovo všecko. Janovo, Jurovo, to pomažu blatem, a to šohajkovo vymaluju zlatem. Janovo, Jurovo svinu do listečka, a to šohajkovo do svého srdečka.
[: Hole, hole, můj kůň vrany, :] kostečkami vykladany. Co sem na nim jezdivaval, sveho ščesťa pohledaval. Měl sem ščesti i něščesti, potkalo mne děvče hezky. Děvče hezske, černooke a malučke, něvysoke. Začal sem se vyptavati, ma-li chuť se vydavati? Musiš byť ma, bys něchtěla, půjděm spolem do kostela. A v tym našim kosteličku podamy sobě ručičku. Ona prosi, že by rada, ale ji maměnka něda. Ale tatiček něbrani, esli je šuhajek švarny. Šuhaj švarny, černooky a malučky, něvysoky.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Laštověnka lítá, povídá, že svítá; vstaň, děvečko milá, nebo budeš bita. Budeš, milá, bitá od svojej mamičky, že si nenažala zelenej travičky. Budeš vyvaděná od svého milého, že si nenažala ovsa zeleného.
Panímámo, jede k nám ze Slavkova písař, švárné vrané koně má,*) jede jako císař. V jedné ruce kalamář, v druhé ruce péro, a on si mě zapíše do srdečka svého.
Přes ten Slavíč čistá voda teče, moja milá přežalostně plače. Jak já nemám smutna zaplakali? Miloval mě, strojí mě nechati. Miloval mě, ale ne na dlúze; zpomenu si na jiného brze, zpomenu si na svého synečka, on k nám přišel, nemluvil slovečka. On k nám přišel a nechtěl odjíti, on si myslil, že budu prositi. A já bych tě černým ďásom dala, než bych já tě, synečku, prosila. »Rozpomeň se, má panenko, na to, že je láska dražší nežli zlato.« Já sem si to dávno rozpomněla, na tebe sem, synku, zapomněla.
Propusť mě, můj šohajíčku, propusť, jsi falešný, Bůh ti odpusť, propusť mě ze slibu svého, budu čekat na jiného. Ty si myslel, že o ničem nevím; a ja se to všecko dovím; co ty, synku, co ty zmířáš, že sobě jinší namlúváš.
Rostó, rostó, rostó konopě za cestó a jsó pěkný zelený, a za nima leží moje potěšení, je celý zmordovaný.1) Ponéprv zavolal2) na svoju matičku, by mu vody podala. Ona šaty prala, šaty dopírala.3) Vodinky mu nedala. Po druhý zavolal na svoju sestřičku, by mu vody podala. Ona trávu4) žala, trávu dožínala, vodinky mu nedala. Po třetí zavolal na svého tatíčka, aby mu vody podal. A on drva ščípal, ščípal a doščípal,5) vodinky mu nepodal. Po štvrtý zavolal na svého bratříčka, aby mu vody podal, a on pole voral, pole dovorával,6) voděnky mu nepodal. Po pátý zavolal na svó némiléší, by mu vody podala. Ona šaty šila, zlatem vyšívala,7) vodinky mu podala. Lepší je má milá, Andulka rozmilá, než má celá rodina; ona šaty šila, zlatém vyšívala, vodinky mu podala.
[: Stojí hruška v poli, :] [: vrch se jí zelená. :] Sedí pod ňó šohaj, milenku objímá. Když se objímali, obá dvá usnuli. Když se probudili, obá dvá plakali. Dostano já doma od svého tatíčka, že sem nanapásl vraného koníčka. Dostano ja take od svojé maměnke, že sem nenažala zelené trávěnke. Pověz ty mně, milá, kde na trávu chodíš. Já ti také povím, kde koníčka vodím. Já na trávu chodím k zelenému haju. Já koníčka vodím k samému Dunaju.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.
Včera na poledne, dyž sem vodu brala, [: šohajova mama :] na mňa zavolala. »Naber mně, děvečko, vody do čepáčka; nebude to darmo, já ti dam synáčka,«*) Já sem jí nabrala, aj sem jí podala; a ona mně svého synáčka nedala.
Za Ostravu v malovanej tej kamenici tancovaly štyry panny, štyře panici. Jenem jedna ta panenka nětancovala, kera sveho kochanečka na vojně měla. Dětě, tato, tatuličku, za ten novy dvůr, a jesli z tej vojny jedě ten kochanek můj?1) Ach, nejedě, ach, nejedě, ale se něse, od střibra a i od zlata cely se třese.2) Otevřtě mu, tatuličku, široko vrata, ať un sobě něpomatle střibra i zlata. Otevřtě mu, tatuličku, široko dveři, ať un sobě něpomatle to zlate peři. Posteltě mu, tatuličku, bile peřiny, ať un sobe něpomatle šaty střibrny. Postavtě mu, tatuličku, pod nohy3) stolek, ať un sobě něpomatle zlatych podkovek. Postavtě mu, tatuličku, ten stůl červeny, a na ten stůl, tatuličku, obrus taženy. Na ten obrus, tatuličku, taliř točeny, na ten taliř, tatuličku, kaplun pečeny. Sedni dale, můj kochanku, pokravaj sobě, a esli ty němaš noža, pojčam ja tobě. 0, ja se tě, ma panenko, noža něprosim, ani tebe, ma panenko, v srdci něnosim.4)
Hněvám sa já, hněvám na svého galána, že mně nepostavil borového mája. Postavil, postavil, ale je jedlový. Nemyslela jsem si, že by byl takový. Hněvám sa já, hněvám na svoju galanku, že mně neuvila pérka z marijánku. Uvila, uvila, vršky vylámala, možeš dobře věděť, že je láska malá. Není to vonička na poli trhaná, ale je vonička v krámě kupovaná.
Ha, ty vtáčku sokolíčku, vysoko lítáš, co mně neseš za novinu, nic mně neříkáš. Já ti nesu novinečku krásnou, spanilou, že už tvoji nejmilejší čepiti budou. Ona sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozpletati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, věnec zelenej, šak ti bude lepší slušet věnec stříbrnej.
Otvíraj, maměnko, otvíraj dvůr, vedeme ti zeťa, bude tvůj. Vedeme ti zeťa šikovného, přijmi ho, maměnko, za svého.
Sedělatě na kopečku jak růžový květ, vila vinky z rozmarýnky, uvila jich pět. Do šátečka svázala, synečkovi poslala: Můj synečku roztomilý, budeš-li mě chtěť? A on napsal písaničko na pargamíně: Budeš-li se, milá, vdávat lebo čekat mě? Já se vdávat nebudu, na tebe čekat budu, a dybys byl na kraj světa, za tebú půjdu.1) A seděla u okénka jako růžička, nedala si rozplétati svého vrkůčka: Můj vrkůček zelený za peníze stříbrný, kdo ho bude rozplétati? Syneček milý.
Zabečala kravička, že by ráda na pole, zaplakalo děvčátko, čekaja pachole. Čekaj, čekaj, kravičko, tej zelenej travičky, tak jak já sem čekala tej modrej sukničky. Jak sem se jí dočkala od tatíčka svého, hned sem sa vydávala za synka švarného.
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Bože můj nebeský, jak je mně hrubě zle, [: kdo mě nevychoval, :] ten mně rozkazuje. A kdo mě vychoval, leží v černej zemi, ten by rozkazoval, vjec mu možná není. Ach, rodiči milí, vy ste pochovaní; vy o tom nevíte, jaké mám súžení. Súží mě chudoba, nemám místa svého, a já dycky prosím Pána Boha svého, by mě dal místečko u Jána svatého.1)
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.
[: Čí je to polečko nevorané? :] [: To je mého synka zanedbané. :] Copak jsi, můj synu, co jsi dělal, že jsi svého pole nezavoral? »Zvoral jsem, tatíčku, ale málo, že se mně rádylko polámalo.« Dyž se polámalo, dej ho spravit, překterak se tě mám, synku, zbavit. »Copak mě, tatíčku, nerád máte, že vy mě od sebe vyháníte? Nevyhánějte mě, já půjdu sám, sedna na koníčka, budu husar.«
[: Nepůjdu já za takého, :] kerý nemá domu svého. Domu svého klenutého, šindelečky pobitého. Nepůjdu já za masařa, věru bych sa pořezala. Radši půjdu za mynářa, za dobrého hospodářa. Mynář mele, až sa třese,1) voda mu užitek nese. Kameň bere, koš podává, Pán Bůh mu to požehnává.2)
[: Nepůjdu já za takého, :] kerý nemá domu svého. Domu svého klenutého, šindelečky pobitého. Nepůjdu já za masařa, věru bych sa pořezala. Radši půjdu za mynářa, za dobrého hospodářa. Mynář mele, až sa třese,1) voda mu užitek nese. Kameň bere, koš podává, Pán Bůh mu to požehnává.2)
Dycky mně bývalo veselé vyjití, dyž se rozvíjalo před našima kvítí. Včilé nám nastalo přesmutné loučení, já mám být zbavený svého potěšení. Kdo mě ho zbavuje? Vojanščí stavové, psali mně psaníčko, abych šel do pole. Do pole šírého, před císařa pána; plakala má milá do bílého rána. Neplač, nenařikej, Nanynko má milá, šak jsi mně nebyla od Boha souzená. Od Boha souzená, od rodičů daná, neplač, nenařikej, Nanynko má milá.
Konec Věteřova u tej Boží muky, stojí tamto milá, zalomuje ruky. Zalomuje tě jich za svoju hlavičku: Kemu's mě zanechal, švarný šohajíčku. Kemu bych tě nechal leda Pánu Bohu, aby ses chodila modlit k mému hrobu. Na mojem hrobečku rozmarýnek roste, věterský děvčátka vínky z něho neste. Ale vy ne všecky, enom ta nekerá, kerá má na vojně synka za galána.1) Kerá má děvečka na vojně synečka, nechať se podívá zrána do slunečka. Zrána do slunečka, večer do měsíčka, ona tam uvidí svého šohajíčka. Bude-li modravý, bude šohaj zdravý, bude-li červený, bude šohaj v zemi.2)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.
Na horách, na dolách srnička vodu pije; neščasná hodina, dyž žena muža bije. Mužíček pobožný tam pod pecú sa modlí: Nebij mňa, ženuško, šak já už budu dobrý.1) Nebij mňa, ženuško, šak já už budu dobrý, až na mně naroste rozmarýneček drobný.2) Rozmarýnek drobný travěnku převyšuje, ne každá ženuška svého muža miluje.

Pages