Bartoš 1901 / 1017 | Ten baránek černojoký

14 words

Bartoš 1901 / 1017 | Ten baránek černojoký (100%)
Ten baránek černojoký, ach, ten dáł nám vyľničku, abyzme si nastřihaľi vyľny na baraničku.

Bartoš 1901 / 0632 | Běžeła ovečka (97%)
Běžeła ovečka, hore do kopečka, a za ňú baránek žałovat na zámek.

Erben 5/349 | Už do vojny jedeme jedeme (3%)
Už do vojny jedeme, jedeme: dobře se tu mějte! však vy na nás brzičko, o má zlatá matičko, stokrát zpomenete! Ach bratříčku, bratře můj, bratře můj! osedlej koníčka, že já musím pryč odjet, od mého srdéčka. Když jste bratra zabili, zabili, zabité mě taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti. Když jste bratra zabili, zabili, zabité nás oba: ponese nás vodička kolem Jarošova. Ponese nás, ponese, ponese na jedlové deštce: bude plakat, naříkat černooké děvče.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (3%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Sušil 1801 | Na náspěčkách seděla (3%)
Na náspěčkách seděla, do měsíčka hleděla: Vysoko-li je ješče. Ja, vysoko može byť, my se možem rozejíť, ach, černooký děvče.

Sušil 0585 | Kdo se to prochází (2%)
Kdo se to prochází po liboské hrázi? Černooký děvče marijánek sází. Sází tě ho, sází po jednom zbílečku; ach, žes ty ošidil chudobnó děvečku! Chudobná děvečka nic inšiho nemá, jenom tu poctivosť, co si ju zachová. Málo je jich, málo, co ju zachovají, néhodnější panny ty ňó pohrdají.

Erben 2/469 | Na tom našem poli (2%)
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.

Černík 1908 / 050 | Ej hrmelo (2%)
Ej, hrmelo, pršalo na našu zahrádku, cešli sa chlapci, ja-hoja, na našu Marjánku, dušá má. Ej něcešce sa, chlapci, na našu Marjánku, ta naša súseda, ja-hoja, zasjala fijalku, duša má. Ej, čo mňa po fijalce, keď mi ništ něvoní, čo mňa po dzievčaci, ja-hoja, keď mi nění k vóli, duša má. Ej, k vóli mi je, k vóli otcovi, maceri, ale mé srdénko, ja-hoja, na to něprivolí, duša má. Ej, chlapci, tam něchodzte, tam vám ništ nědajú. aj to švarné dzievča, ja-hoja, pred vami skovajú, duša má. Ej, chleba nám dávali a noža němali, černooké dzievča, ja-hoja, peed nami skovali, duša má. Ej, pod našú zahrádkú, je lipka zelená, a pod tú lipečkú, ja-hoja, postylka ustlaná, duša má. Ej, a na téj postýlce švarný Janko leží, milá se ho pítá, ja-hoja, čo ťa Janko bolí, duša má. Ej, bolí mňa hlavička a polovic čela, čo mňa poštípala, ja-hoja, súsedova včela, duša má. Ej, něbola to včela, včelička z včelína, leš to bolo dzievča, ja-hoja, s čiernýma očima, duša má.

Sušil 0401 | Žalo dívča Žalo trávu (2%)
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.

Bartoš 1901 / 0627 | Jede šohájek hájem (2%)
Jede šohájek hájem, červená košúłka na něm, ach, ona na něm květe, jak karafiját v ľétě. Vy ste, chłapeci, vy ste, och, vy miłovaľi byste, ja černojoké děvča, a nepřestaľi byste.

Erben 2/323 | Stojí hruška v šírém poli (2%)
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co mé srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!