pták / ptáče

Displaying 1 - 100 of 101
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka má každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Až odtud pojedeš, mňj holečku, já pudu za tebou za vojačku. „Co bys, má panenko, tam dělala? vždyť bys mě ve vojsku nepoznala?“ Udělala bych se malým ptáčkem, snášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se vlaštovičkou, snášela bych se ti nad hlavičkou.
Já jsem chlapík z Moravy, má panenko, nevěř mi: já jsem tak jako pták, pomiluju, nechám tak.
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.
Leť, můj poslíčku, jako pták k potěšení mému, pozdravuj ho nastokrát a dej vědět jemu: Že ho věrně miluju, ve svém srdci nosím: aby přišel večer k nám, že ho pěkně prosím.
Šla panenka do háječku, chytila tam ptáčka, dala si ho do šátečku, by ho nezamáčkla. „Pusť mě, pusť mě, zlaté dítě! já ti budu zpívat: až se tudy se svým milým budeš procházívat.“
Matoušek můj, on vozí hnůj: až on ho vyvozí, koníčky vybrodí, pak bude můj. Na vrbě pták, v potoce rak, v rybníce rybice: má zlatá dívčice, já tě mám rád!
V tej naši zahrádce pěknej ptáček skáče; klekání zvonějí, lidi se modlejí: jdi už domů, chlapče![20] „Já domů nepudu, já tu ještě budu: jen malou chvilčičku, až mně dáš hubičku, potom domů pudu.“ Kolem, holka, kolem, pod tím panským dvorem, kolem jsem obešel, přeci jsem nenašel mej panence roven.
Vyletěl ptáček na jaloveček, škubal mech: že moje milá sladký ústa má jako med. Já jsem obešel čtyry krajiny, pátou ves: však jsem nenašel mé milé roven až podnes.
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.
Ach vyletěl je z hory pták: ach proč pak jsi ty, má z nejmilejší, smutná tak? „Kterak nemám smutná býti: když je mně usnul můj znejmilejší do smrti!“
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Vyletěla holubička ze skály, probudila černé oči ze spaní. Kdyby byly černé oči nespaly, byly by tu holubičku dostaly. Nebyla to holubička, byl to pták: když mne nechceš, můj holečku, nechej tak. Když mne nechceš milovati, nechtěj si: bude si mne namlouvati hodnější.
Co ty ptáčku jeřabáčku nade mnou lítáš? jakou neseš mi novinu, že tak štěbetáš? „Nesu, nesu ti novinu, nesu tobě zlou: že tvůj ze všech nejmilejši chodi za jinou.“ Když si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám; smutku pro něj neponesu, ani ho nemám. Proč pak bych já smutná byla a se soužila: když jsem hocha takového ráda pozbyla!
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
Nevěř, holka, nevěř nic, já jsem hoch z Nechanic; nevěř, holka, nevěř nic, nebudeš má: já dnes jednu miluju, zejtra jiné slibuju; já jsem tak jako pták – pomiluju, nechám tak.
Já znám ptáčka v lese, v lese, v lese, strakaty vajíčka nese: zeleny, červeny, bíly, tak jak se co komu líbí.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Náš forman má koně zvěděny: ti nosí hlavy jak jeleni; zapráskne-li do nich jen dvakrát, vyjede z těch Němčic jako pták. Náš forman má pěkný koníčky: povídaly si to družičky; já jsem je poslouchal dost dobře: povídaly si to v komoře.
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.
Naše kočička mrňavá chytila ptáčka strnada. A naše ještě mrnější chytila ptáčka – půl myši. Ukousla jemu křidýlka, jak pak bude živ chudinka? Ukousla jemu ocásek, jak pak bude živ chudáček?
Vletěl pták na bodlák, s bodláku na hrušku, roztrh‘ tam podušku: sedlák s selkou běží, chtějí sbírat peří.
Ztratila jsem hnětinku, nevím kterou hodinku, jest-li včera nebo dnes – nebo mně ji pták odnes.
Dejme si, hoši, dejme zahrát: však nám už šijou v Praze kabát. A v Hoře Kutnej kamizolku: že jsme měl každej hezkou holku! Dejme si, bratři, dejme zahrát: vždyť nám už šijou v Praze kabát. Na Malej straně kamizolku: dal jsem se odvést pro svou holku. Nejsem na vojně ani tejden: už pláce pro mě každičkej den. „Kam pak, vojáci, kam pak jdete, že vy mne s sebou neberete?“ Kdybys, má milá, s námi jela, co bys, má milá, tam dělala? „Udělala bych se holubičkou, vznášela bych se ti nad hlavičkou. Udělala bych se bílým ptáčkem, vznášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se černou vránou, vznášela bych se nad armádou.“
Huláni, huláni! malovaný dětí: když sedne na koně, tak jako pták letí. Jaky má kalhoty takový má boty: přijde do hospody, tancuje bez noty.
Leť ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam rodiče: aby pro mě neplakali, že mám veselý srdce. Let ty ptáčku přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou: aby na mě nečekala, že já už mám zas jinou.
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Dyš sem ja šel es přes ty hory, všeci ptáčkové
V ten Vánoční čas dočkajte vy nás, ptáčkové
[: Byla cesta, byla ušlapaná, :] kdo ju šlapal? Matka Krista Pána. Postřetla ju tam svatá Alžběta: Kam ty kráčíš, sestřičko má milá? Kráčím, sestro, kráčím do kostela, poslúchat mše, svatého nešpora. Nechoď, sestro, nechoď do kostela, povidajú, že porodíš syna. Máš ho zrodit na ty slavné hody, když zamrznú v studenenkách vody. A co by to za novina byla, kdyby panna syna porodila! Porodila v ty vánoční hody, co zamrzly všecky všady vody. Není ptáčka, ani křepelice, samé zimy, samé metelice. Edem jedna voda nezamrzla, kde Maria pro vodu chodila, by Ježišku kúpel udělala.
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel sem krásný hlas, jak Maria volá nás: Poďte ke mně, moje děti, přišel čas, již přišel čas. Ti ptáčkové spanilí chválí Pannu Marii; zezulenky libým hlasem cukrují, aj, cukrují. Poutníčkové rozmilí, pozdravujme Marii, čisté srdce Boží matce darujme, o, darujme. O, převzácný klenote, nejkrasší na tom světě! Kdo tebe má, ten se s tebou jako v nebi raduje. Slyš, matičko, volání, pros za věrné křesťany, by se ráčil Bůh smilovat nad námi, ach, nad námi! Vypros nám požehnání, o, Svatohorská paní, ať víra, náděje, láska přebývá mezi námi. Zvlášť se rač přimlouvati, když budem umírati, bychom hodně tělo Páně přijali, ach, přijali.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.
[: Ach, laštověnka, černy ptak, :] ráno vstává, švihotava, mlade ludi ze sna budi. Ach, laštověnko černička, přeleť polečko z nizučka. Přeleť mi ono staveni, hdě je moje potěšeni. Ach, mam srdce zarmucene, jak do trňa zatlačené. Ach, potěš mi ho mily Bůh, něpotěšiš, musím zhynuť. Ach, zhynu ja něnadale, nepřátele stoja všadě. Něpřately mam na sebe, nědaju mi, synku, těbe.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
Co ten ptáček jarabáček nad námi lítá? Co to nese za novinu, že nic neříká? Nese, nese novinečku, ale takovou, že mi ze všech nejmilejší chodí za jinou. Dyž si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám, pro něj smutek neponesu, ani ho nemám.
Dybych ja byl malym ptačkem, letaval bych krajem lesem, letěl bych k svej milej, esli ešče žije. Žije, žije, můj synečku, seče v zahradě travičku, seče a vyžina, jak by smutna byla. Co se, mila, na mne hněvaš, že se mnu nic něrozmluvaš? Či je ti co ně v nos, či tva nerozumnosť? Ja se na tebe něhněvam, ale k tobě chuti němam, že ti vaši laju, chceť ti mne nědaju. Ja jsem děvečka chudobna, ja něni sem tobě rovna, ober sobě radši, ktera je bohatši.
Když sem já šel přes ty hory, všecí ptáčkové zpívali. Žádný nepláče, každý zpívá; cos tak, má milá, žalostivá? Což nemám byt žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má poctivosť v kolibecce, tobě, synečku, svítí slunce. Tobě, synku, tobě jináč, za klobúčkem rozmarýn máš; tobě se líčka červenajú, moje očička plakať majú.
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
Aj, ty ptačku kraholačku, vysoko litaš; poviz že mi novinečku, jaku tam slychać. Aj, slychać tam novinečku něhrubě dobru, že už tvoju najmilejši ku slubu vedu. Dva ju vedu, tře ji hraju, šestemu je žal, sedmemu se srdce kraje, že ji nědostal.
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.
Sedí ptáček na kadlátce, žalovala dcera matce: Ach, mamko, mamko, mamko milá, už mi syneček vypovídá. Vypovídá, vypověděl, včera večer s jinú seděl. Viděla sem ho hen v hájičku, seděl tam s jinú na trávníčku. Seděl, dyž ho přinutila, mé srdečko zarmútila. Ach, jak mně to, jak líto bylo, až sa mně do plaču chcelo. Nevěř, děvče, chlapcom nevěř, na řičicu vody neměř. Řičica vody nedržívá,1) syneček pravdy nemluvívá.2)
U našeho jazera stoji lipka zelena, a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkove.
U našeho jazera stoji lipka zelena, na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkove.
U našeho jazera stoji lipka zelena, a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkove.
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :] Stoji, stoji, lamentuje, bile ručky zalamuje.1) Dva ptačkove ju cěšili, že už jedzě jeji mily. Jedzě, jedzě, už přijechal, sliz s konička a zaplakal. Jak ho mila uhlidala, padla na zem a omdlela. Staň, ma mila, něcěž sobě, cěži mi je nežli tobě. Cěži mi je s tvým vinečkem, nežli tobě s dzicjatečkem. Ty vychovaš, do ludzi daš, ešče z něho ucěchu maš. Mně tvůj vinek budzě cěžky, dyž ja přijdu před sud božsky. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Hraju žily pod koleny o ten věneček zeleny. Hraju, hraju, něpřestanu, že sem podved krasnu pannu.
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu1) krav. :] Un navracil koni a sednul vedle ni: O co tež ty plačeš, moje pocěšeni?2) Ja plaču, lutuju věnka zeleneho, že sem ho pozbyla pro tebě sameho. Něplač, něnařikej, utři sobě oči, ać se ci srdečko přes půl nerozskoči. Vedla sobě, vedla jako samajedna, z vysoke stoličky na nizučku sedla. Vybirala sobě mezi mladencami jako lesny ptaček mezi malinami. Vybirala sobě, jež sobě přebrala, jež tu najkyslejšu malinu dostala.
Vyletěla holuběnka [: ze skály, :] probudila modré oči ze spaní. Dyby byly modré oči nespaly, byly by tu holuběnku dostaly. To nebyla holuběnka, to byl pták, dyž mě nechceš, má panenko, nechej tak.
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.
[: Nevezcě mne přes ten les, :]1) budzě na mne ščekać každy pes. Vezcě mne přes hajiček, kaj spiva ptaček slaviček. Aj, zpivaj, ptačku slavičku, na mojem veseličku. Tveho veseli je namale, dokud maš vineček na hlavě. Jak vinka z hlavy pozbudzěš, teprem ty plakaci budzěš.
[: Když v úterý raníčko :] vychodilo jasné slunečko. Nad tú horu vysokú, nad tú lindu, lindu zelenú. Na té lindě ptáčkové, prospěvujú oni vesele. Rozličné hlasy majú, švarné děvečce porokujú. Ptám se já tě, slavíčku, abys mně pověděl pravdičku, na dlúze-li mého veselí? Tvého veselí nic déle enem od pátku do neděle. Ty to, ptáčku, ty to lžeš, mého veselí je enem dnes.
Před našíma stojí kalina, na tej kalině malina. Trhala je ji Františka svejma bilejma rukama. Přiletěl je k ní z hory pták; co seš, Františko, smutná tak? Jakpak nemám smutná bejti, usnul mně milej na klíně. Budila sem ho polehoučku, dávala sem mu hubjičku. »Zdál se mně o tobě ljibý sen, že sem k oltáři s tebou šel.«
Zadala1) máti, zadala dceru daleko od sebe,2) zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně. Já se udělám ptáčkem jařabým, poletím k maměnce,3) a sednu si tam na zahradečku na bílú leluju. Vyjde maměnka: Co to za ptáčka? Tak vesele zpívá, jak zpívávala má dcera milá, dyž doma bývala. Ei, kšohej, kšohej, ptáčku jařabý, nelámaj leluje!4) Jak mně ju zlomíš a nedolomíš, ona mně uvadne.5) Nepřišla jsem já, maměnko milá, leluje lámati, ale sem přišla, maměnko milá, sobě stěžovati.6) Dobře vám bylo, maměnko milá, leluju saditi, ale mně je zle, maměnko milá, se zlým mužem býti. Nechoď, dcero má, nechoď, má dcero, křivdu žalovati. Když jsi to chtěla, to jsi se, dcero, měla nevdávati.
Zadala1) matička, zadala dcerušku daleko od sebe; a jak ju zadala, to ji zakazala chodniček do sebe. Udělam se ptačkem, malym jarabačkem, poletim k matičce, sednu na zahradce, na posledni řadce, na bile leluje. A budě mne honiť, najmladši sestřička2) z tej bilej leluje; kšaha, kšaha, ptačku, maly jarabačku, nězobaj leluje.4) Dobře je ti tudy, najmladši sestřičko, při matičce sedať,5) a je mi horši,6) Bože najmilejši,7) po světě se tulať. Dy tě mamka vola, to tě pěkně hlašče:8) Staň, dcerko rozmila; a dy mne muž budi, tu mne kyjem cudi: Staň, mrcho leniva.
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.
[: O, službičko, službo ma, :] [: jakas mi je teskliva. :] Mam ja hospodyň pani, co mi robotu hani. Eščech ji nězrobila, už mi ju pohanila. Hospodař ešče horši, pobudza na sirotky. Kdo siroce ubliži, toho Pan Bůh poniži. Kdo siroce nalaje, tomu Pan Bůh něpřaje. Zpivaj, ptačku slavičku, zbudź mi moju macičku. Dyby oni slyšeli, zaplakać by museli.
[: Je zima, bude mráz; :] kam se, ptáčku, schováš? Schovám se za lesy, kde nikdá neprýší.1) Můj zlatý holoubku, kdybys měl chaloupku! Já bych v ní sedala, písničky skládala. Neskládej jí o mně, skládej sám o sobě. Neskládej o pannách, skládej ji o vdovách. Neskládej o vdovcích, skládej o mládencích.
Už je zima, už je mraz, kaj se, ptačku, poděť maš? Skovam se ja pod hrudu, tam ja zimu přebudu. Budě padať, budě dešč, kaj se, ptačku, poděješ? Poděju se pod mezu, pod travičku zelenu. Skryju se ja do lesa, tam je moja potěcha, ty jedlove chojiny, to jsu moje peřiny.
Služilo děvčatko ve dvoře, pasalo husatka na hoře. Přiletěl mezi ně černy ptak, rozehnal husatka po horach. A ty černy ptačku škovranku něrozhaňaj husek po hajku. Naša panimama lať budě dy husatek doma něbudě. Nělajtě, mamičko, nělajtě, su husičky doma, sčitajtě. A ty stare husky prodajtě, zelenu sukničku zjednajtě. Prodajtě kravičku strakatu, dělajtě svadbičku bohatu.
Z jednej strany Dunaja děvečka šaty prala, z druhej strany Dunaja druha na ňu volala. Ma rozmila děvečko, maš husičky v jačmeňu. Něch mi ich tam, sestřičko, něch sobě ich vyženu. Nad Dunajem znizučka, letěl ptaček zlahučka, zpive un tam velice, milej pronika srdce. Ach, letěli havrani nad dolinku nad nami. Ach, litajtě, litajtě, potěšeňa hledajtě.
Přes Bukovinku přelecěl ptaček, [: škubal mech. :] Daj mi, dzěvečko, sladkej huběnky jako med. U starej roby jsu zimné nohy jako led. A u dzěvuchy sladké huběnky jako med. Přelecěl ptáček přes Javorniček, škubal mech. Komu to, ptačku? Tobě, vojačku, na pelech.
Chodí ptáček po zahradě, tratí pérka zelenavé; pusť to perko po tej vodě, půjde ono po slobodě. Bude i to perko plyvať, budeš mú galankú bývať.
[: Vim ja ptačka v černem lese, :] on zelene vajca nese, hej. Nanosil ich tři tisice, poveze ich do Bystřice. Kupi za ně dům i rolu, za ty vajca, chvala Bohu. Jak se ptaci dověděli, hned na jarmak přiletěli. Přiletěla ba i sova, povidala, že je vdova. Sedla si tam podle pecky, švandrkala po německy. Vzal ju vrablec v jeden taněc, stupil ji na pravy palec. Z mala, vrabče, vrabče z mala, pohlavek bych ja ti dala.*)
[: Žaloval ptaček ptačkovi,:] socholaček sedlačkovi, že mu mlade vybiraju a hnizdečka popsuvaju. Pravim ja ci, polni ptačku, němivaj ty při chodničku. Bo chodniček je svobodny, choďu po nim zli i dobři. A mivaj ty v černym lese, kaj děvucha travu seče.

Pages