Kolberg 06.2 / K0539

6 words

Sušil 1025 | Vstavajcě panici a šmarujcě biče (100%)
Vstavajcě, panici, a šmarujcě biče, pojedzěme rano do lesa. [: Narubeme růždža drobneho, :] uhradzime zahradku z něho. O, poznać to, poznać šelmu takoveho, co se un dzěvuchy něvaži. Odbere ji cnotu i jeji ochotu, falešně se ku ni položi. Uhryze ji ličko jako pes, potym se ji, šelma, zapře preč, potym se ji, šelma, něvezme. Něbojí se, šelma, ani Pana Boha, člověka ve svěcě žadneho. Oh, dy se něbojiš žadneho, boj se aby Boha sameho, navrać panně cnotu, cos ji vzal. Bo u panny cnota jako kula zlata, třa ji nad dyamant šanovać; u pacholka viara jako u psa para. nětřa ci ho bylo nocovać. Ale ses ho bala rozhněvać, volilas mu věnek darovać, na koho maš teraz nařikać?!

Bartoš 1901 / 0835 | Zbledła pani zbledła (100%)
Zbledła pani, zbledła, w okieneczku sedła, biły cuker obirała, cały děň ho jedła. Musim ja jit k něj, co ma miła czyni, vije wionki liwendowe na zelenej skrzyni Jam ji pěkně pytał, by mi jeden dała, a ona mi nic nerzekła jeny zapłakała. Uwiła mi wionek mały liwendowy, a ja ji zas za to mam dať fortuch kartonowy. Fortuch kartonowy, tež i laňcuch złoty, a to ty masz, ma dzieweczko nelutuj tve cnoty. Tož juž tvoja cnota v kolebecce leži, a twuj wionek liwendowy na doł z wodu běži. Choci až bym ja sedła na vežy Stromenskej,* to juž vice neuhlidám tej cnoty panenskej. Szanujtež, dziewczatka, waszej poctiwosti a jako ta hałuzeczka svojej zelenosti. Choci až bym ja sedła na sto brannych koni, to již wice meho wionka žaden nedohoni. Smutná hałuzeczka, kdy z nej listek vypadne, a to tež tak ta dewečka s kterej krasa spadne.

Bartoš 1901 / 1277 | Niemam strzebla ani zľota (100%)
Niemam strzebla ani zľota, niedam wam žadnych presentow, uboga moja prostota niezna tež żadnych wykrętow. Prostak iestem z urodzenia, po prostu gadam i czuię, prosty mam sposob myslenia po prostu was tež przymuiem. Oto moj domek niczemny, i wszystko, co tu widzicie, niech że wam będzie przyiemny jako mi wasze przybycie: Juž przyszedł ten dzien szczęsliwy, los mi was wszystkich sprowadził, ach iak že iestem teskliwy, w mém sercu bych was posadił. Oto owoce bławatki, oto ochłoda murowa, to wszystkie moje dostatki, to moia dzienna zabawa. Czemuż mi z neba nedali być panem kraia dužego, stawtał bym kotár wspaniały na wieczną pamienć dnia tego. A tak wytniem na kameniu was wszystkich rzendem i mieniem, na znak, že byla w tym domie cnota z przyiaznią złączona.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (24%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Galko 1/404 | Vodu, vodu, nechcem ja ju (24%)
Vodu, vodu, [: nechcem ja ju, :] [: nech sa v nej dievčence kúpavajú. :] Vo vode sú žaby, najdú sa i hady; nechcem ja ju, nechcem ja ju, [: nech sa v nej dievčatká kúpavajú. :] Pivo, pivo, [: to piť budem, :] [: kým ja na tom svete živý budem. :] To vôľu napraví, dá rozum i zdraví; to piť budem, to piť budem, [: kým ja na tom svete živý budem. :]

Galko 1/130 | Moja žena rozum nemá (24%)
Moja žena rozum nemá, prepila mi volky s cudzíma paholky poza humná. (A ja jej zas urobím špás: prepijem jej kúdel, motovidlo, kužel, bude to špás! Motovidlo i vreteno; na čom žeby priadla, do čierneho diabla, moja žena.)

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (23%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Galko 1/031 | Ta ma, bože, ta ma (23%)
Ta ma, bože, ta ma, kde ma myseľ nesie, [: veď ma to dievčatko o rozum donesie. :] Ta ma, bože, ta ma, kde mi milá žije, [: veď to moje srdce vždy len pre ňu bije. :] Ta ma, bože, ta ma, kde ma myseľ nesie, [: ved ma to dievčatko o rozum donesie. :]

Sušil 1505 | Jel synek orati (23%)
Jel synek orati, zapomněl oprati v maštali na klínku, mysla na děvinku. Když přijel na roli, přesmutné stvoření, nechtěl sa dat do ní, že je v ní kamení. Ty sedláče hlúpý, máš ty rozum tupý, kamení vybíraj a roli pooraj.

Erben 2/306 | Lítej ptáčku lítej (23%)
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“

Bartoš 1901 / 1112a | Ej ze zemi sem vyšeł (23%)
Ej, ze zemi sem vyšeł, na ní sem rozum našeł, po ní chodím jako pán, do ní budem zakopán, ej, a v ní ľežat budem.