Kolberg 03 / K0039

6 words

Sušil 0850 | Svěc měsíčku jasně (100%)
Svěc, měsíčku, jasně, až já povandruju, aby má milá věděla, kerou cestou půjdu. Půjdu-li, půjdu já, každý se podívá až na tou louku zelenou, kde má milá bejvá. Tam jí požaluju svoje těžké hoře, co ste vy o mně mluvili na tom vašem dvoře. Mluvili, mluvili, šak víc nebudete, až já od vás povandruju, šak vy spomenete. Spomenete jednou, spomenete dvakrát, až po třetí spomenete, musíte zaplakat. Již sem tak osiřel jako jabor v lese, když z něho listí opadá, on se smutně nese.

Bartoš 1901 / 1182 | O vy páni muzikanti (100%)
O vy páni muzikanti, zahrejte mi nahoru, jaké jsem měl těžké srdce, když mně brali na vojnu. Plakali o mně rodiči, všichni přátelé moji; neplačte o mně, maměnko, když už jsem odvedený. Když jsem byl týden vojákem, milá pro mne zkázala, abych vyšel na špacír ven, to poprosil kaprála. Kaprál praví, že nemůže, že jsem týden vojákem, že on to udělat nesmí, abych šel na špacír ven. Šel sem zpátky do kasáren a hleděl jsem z okna ven, zdali ide moje milá, abych vyšel za ní ven. Nedaleko chvíle malá vidím jíti cestičkou, zdali je to moje milá s tou nejmladší sestřičkou. Vítám já tě, moje milá, že’s mne přišla naštívit, že’s mně přišla zarmoucené srdce moje potěšit. Kdybys nebyla snad přišla, byl bych nosil zármutek, nic bych sobě nebyl myslil, leda na ten pryč útěk.

Sušil 0923 | To mňa mrzí můj synečku velice (100%)
To mňa mrzí, můj synečku, velice, že ty chodíš přes polečko k muzice; přes polečko chodíváš a ze mňa se vysmíváš. A já to dobře vím, že mňa zanecháš. Ja, už sem já ty střevičky sedrala, co jsem já od synečka dostala; kúpil mně jich na svátek, já jich nosím na pátek. Jde ta naša láska všecka nazpátek. Dobře jsem já to, synečku, věděla, proto jsem ťa na opravdu nechtěla. A to bylo v pondělí po provodní neděli, a to bylo poslední naše lúčení. Chodívaj si, můj synečku, kde chceš sám, není mně o tebe líto, už ťa znám; chodíš, šidíš velice, nešanuješ děvčice, už se mně to natrápilo dost mého srdce.

Erben 2/452 | Jeničku bloudíš (100%)
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“

Sušil 1374 | Kdybych já věděl kerý deň umřu (100%)
Kdybych já věděl, kerý deň umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu, dubovou truhlu, stříberné víko, aby to bylo všem pannám líto. A na to víko ulitý kalich, aby věděli, že sem katolík; a na kalichu zelený věnec, aby věděli, že sem mládenec. Do toho věnce červenou růži, aby věděli, kdo to tu leží. Do každé ruky1) z rozmarýna prut, aby věděli, že už jdu odtud. Šest krásných panen a šest mládenců, ti mně do mého hrobu ponesou. Moji rodiči, neplačte o mne, radš se pobožně modlete za mne.2)

Erben 2/424 | Slunéčko zachází (100%)
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!

Bartoš 1901 / 0664 | (100%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Bartoš 1901 / 0255 | (100%)
1. Před naší je zahrádečka trním hraděná, a v ní roste rozmarýnek, bíłý vršek má, a to je rozmarýn, a já o něm dobre vím, keď mňa nechceš, nemiłuješ, tebě vypovím. 2. Naša sľépka jarabatá drobné má perí, už tá moja najmiľejší mně nic neverí, keď neverí, nech nechá, a já půjdem do světa, budem sobě namłúvati švárné děvčata.

Sušil 0430 | A dybych ja smutny vědzěl (100%)
A dybych ja smutny vědzěl, jak je v moji krajině! Esli se tež ma milenka, esli o mne frasuje. Mam ja doma dvuch holubků, pošlu s pismem jedneho, esli už tež ma milenka, esli už ma ineho. Holubeček s pismem stoji, ona mu něodvira, enom sobě bilu šatku černe oči ucira. Nělituj že, ma dzěvucho, tej svojej urody, bo sem ja tež nělitoval chodić přes ty zahrady.

Bartoš 1901 / 1073 | O sv Dorotě (100%)
O sv. Dorotě. Byla svatá Dorota, Pobožného života, Pěkně, čistě chodila, Protože svatá byla. Šla jednou přes králův háj, Potkal ji tam sám pan král. Chceš Doroto, chceš mou být? Chce ti celý svět sloužit; »Nechci, králi, nebudu, Slíbila jsem jinému, Slíbila jsem jinému, A to Bohu samému.« Král se na ňu rozhněval, Do žaláře vsadit dal, Do žaláře vsadit dal A na vojnu odjechal. Sedm let tam bojoval, Na osmý rok přijechal. A jak domů přijechal, Na Dorotu hned se ptal. Je Dorota, je, žije, Nejí ani nepije. Král se na ni rozhněval A katu ji pod moc dal. Kat s ní ide po mostě, Rozmlouvá s ní po sprostě: Chceš, Dorotko, chceš mou být? Chci ti život zachránit. »Nebyla jsem královou, Ne tak býti katovou.« Kat se na ni rozhněval, Na oleji smažit dal; Ona Boha prosila, Aby hrom bil do kola A hned z čistého jasna, Až se země otřásla. Lidé práce nechali A ku králi spěchali Pane králi pravda jest, Že Dorota svatá jest »Vezmi kate sekeru, Setni Dorotě hlavu.« Již je Dorota sťata, Duše do nebe vzata Andělé duši vzali A tělo pochovali. Doneste jí lilie, Od Panenky Marie, Doneste jí ovoce Od nebeského Otce.

Bartoš 1901 / 1117 | K svatém Jánu modľitbičku skłádám (100%)
K svatém Jánu modľitbičku skłádám, ve dně v noci Pána Boha žádám, aby mi to súnečko sviéciło, kerého já ráda mám. Čo ma už ľen toľko násľeduješ, moju łásku k svojéj pritahuješ? Šak by som já ľen ráda vedzeła, či ma verne miłuješ. Já miłujem, nesmiém poviédaci, moju łásku pred nikým zjevici, ľebo mi to nenje dovoľeno, mosím dycky tájici. V svéj tajnosci na teba poziérám, v svéj tajnosci svú łásku zakrývám, aby sa to naši nezvedzeľi veľice sa obávám. Trebar to já pred nikým nepoviém, aľe si ty dycky v srdci mojém, mé myšľénky sú dycky o teba, jako ta já zabudem.