Kolberg 01 / K0012e

5 words

Sušil 2058 | Na tej lúce zelenej (100%)
Na tej lúce zelenej pasú sa tam jeleně, zajíc s liškú tanec vede a srna jim gajduje. Hájný se psem počúvá, co to za muzika hrá, a sám začne poskakovať, pes sa naňho ohlídá. A liška skok na jedli: Uteč, zajíc, můžeš-li, číhá na ťa mysliveček, on ťa, myslím, zastřelí. Ten zajíc sa polekal, gatě sobě oblekal, chyťa pálené s lavicú, hore kopcem pospíchal. A přiběhňa na kopec, sedl si pod jalovec, zavdal srně páleného, aby gajdovala věc. Srna gajdovala dál, jeleň při tom husle hrál, vlk na píščelky tudlikal a nedvěď hrál na cimbál. Přišel tam jež s veverkú, dal si zahrát štajerku, vlk mu nechtěl po notě hrát a jež naňho s sekerkú. Vlk sa po zemi válí, že jeho hlavu bolí: Zajděte mně pro nedvěďa, ať mi hlavu zahojí. Už sa medvěď šuchoce, přivléká mu tři ovce; vlk je zdravý jako prvý, ešče lepši fukoce. Sysel s laskú do díry, myslivcůj pes za nimi, sysel se naňho obořil, že mu poláme nohy.*) Myslivcůj pes do domu, myslivec protiv němu : Už, pantáto, věc nepůjdu na tu lúku zelenú. Byli tam dvá zbojníci, obá v jednej světnici, chtěli mně nohy polámat, že proč chodím s myslivci.

Bartoš 1901 / 0690 | (100%)
1. Šest dní do týdňa, sédmá neděľa, pověz, cérečko, s kým's tam seděła. Nech sem seděła, s kým sem já chtěła. Co je kom po tom? Była neděľa! 2. Roste osyka pěkná vysoká, čekaj, má miłá, čekaj tři ľéta. Tři ľéta čekat, ešče sa nevdat, už sem si mohła syna vychovat. Syna vychovat, na vojnu ho dat, už za mne mohł synek bojovat.

Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši (100%)
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.

Sušil 1526 | Křepelenka křepelala (100%)
[: Křepelenka křepelala, :] drobné děti zvolávala. Křepelátka, dobré děti, kam sa mám s váma poděti? Ludé lúky pokosili a mandely odvozili. Ešče jeden mandel stojí, a na ten sa sedlák strojí. Za Dunajem krásné pole, tam půjdeme, děti moje.

Sušil 1519 | V zelenej dubině (100%)
V zelenej dubině, tam nevěsta dříme, došua k ní svegruša: Staň, nevěsto, hore. Staň, nevěsto, hore, už sa’s dost vyspaua, podoj krávy svoje, keré jsi dohnaua. Dyž sem nedohnaua, ale možu dohnat, možu sa vašemu synovi vyrovnat. Na prácu, na krásu, to sa mu vyrovnám, na statek, bohatství, to mně není možná. Šak ste vy věděli, že sme krav neměli, na co ste vy synka za mnú posíuali? Měli ste si vybrat nevěstu bohatú, co by vám dohnaua kravičku rohatú.

Sušil 1511 | Co se to tam (100%)
[: Co se to tam, :] můj synečku, [: v poli zelená? :] [: Že se mně to, můj synečku, :] [: hrubě pěkný zdá? :] Zelená se, má děvečko, mýho otca hrach, až uzraje, má děvečko, budeme ho žat. Jakživa sem, můj synečku, hrachu nežala, ani ve svých bílých rukách srpa neměla. V létě srpa, můj synečku, v zimě přaslice, jenom sem se dívávala na bílý ruce. Učila sem se, synečku, chlapce milovat, ale sem se neučila rukama dělat.

Sušil 1510 | Kupala se prošvarna děvečka (100%)
[: Kupala se prošvarna děvečka v vodě studenej. :] Přijel tě k ni prošvarny syneček na vranem koni. Co tu dělaš, moje potěšeni, v vodě studenej? Viju vinky, prošvarny synečku, vinky zelene. Uvij mi tež, prošvarna děvečko, jeden věneček. Jak jsem živa, vinka jsem něvila, něchcu začinať. A copak tě tvoja panimama učila dělať? Učila mne moja panimama šatky vyšivať. Vyšij ty mně, prošvarna děvečko, jeden šateček. Jak jsem živa, šatky jsem něšila, něchcu začinať. Co se to tam, prošvarna děvečko, v poli zelena? Zelena se, prošvarny synečku, meho otce hrach. Vem srpečky, prošvarna děvečko, pujděmy ho žať. Jak jsem živa, hrachu jsem něžala, něchcu začinať.

Bartoš 1901 / 0664 | (100%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Erben 5/219 | Za tou naší stodoličkou (100%)
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou sil tam sedlák jaré žito, husy mu ho seberou. Jdi, má milá, jdi na ně, jdi, má milá, zažeň je: počkej, huso chocholatá, budeš bita ode mne!

Erben 5/230 | Váša slouha ten má troubu (100%)
Váša slouha ten má troubu, von si na ni troubívá; u rychtářů maj‘ Andulku, von tam za ní chodívá. „Pojd, Andulko, pojď se mnou, vem si sukni zelenou: poženeme pod háječek na tu louku ssečenou.“

Bartoš 1901 / 0634 | Holóbek vrká zezulka kuká (100%)
Holóbek vrká, zezulka kuká aj, v lese na buku. Co pak tam děláš, můj znejmilejší, v zeleným lesíku? Proč pak mě nechceš, proč nemiluješ? Proč ty mě nemáš rád? Proto že’s šelma, chodíš za jinéma pravdu ti povidám. Dé te mně šátek, šátek vešité, já ti jé veperu, abes měl čisté, dež pudeš k milé, dá-li Bůh v nedělu.