Kolberg 06.2 / K0126

4 words

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (100%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.

Sušil 2350 | Vyšla děvčina vyšla jediná (73%)
Vyšla děvčina, vyšla jediná jak růžový květ, stála ona, stála, hořce zaplakala, změnil sa jí svět. Čeho ty plačeš, čeho naříkáš, děvčino moja? Jak já nemám puakat, jak nemám naříkat, nebudu tvoja. Ach, nepuač, nepuač a nenaříkaj, šak ty budeš má, ludé ťi mia přejú a celá rodina a Pán Bůh to dá. [: Ty budeš paní :] na velkém dvoře, a já budu pánem, při svém táboře,1) Ty půjdeš cestú a já hostýncem, ty budeš pannú a já mládencem. Ty půjdeš horú a já dolinú, ty zakvitneš růž a já kalinú. Až my umřeme, zkážeme sobě zlaté litery vybit na hrobě. Kdo to přečítá, spomene sobě, neskončená láska leží v tem hrobě.

Erben 5/293 | Dejme si hoši (73%)
Dejme si, hoši, dejme zahrát: však nám už šijou v Praze kabát. A v Hoře Kutnej kamizolku: že jsme měl každej hezkou holku! Dejme si, bratři, dejme zahrát: vždyť nám už šijou v Praze kabát. Na Malej straně kamizolku: dal jsem se odvést pro svou holku. Nejsem na vojně ani tejden: už pláce pro mě každičkej den. „Kam pak, vojáci, kam pak jdete, že vy mne s sebou neberete?“ Kdybys, má milá, s námi jela, co bys, má milá, tam dělala? „Udělala bych se holubičkou, vznášela bych se ti nad hlavičkou. Udělala bych se bílým ptáčkem, vznášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se černou vránou, vznášela bych se nad armádou.“

Sušil 2332 | Usnula usnula (73%)
Usnula, usnula, [: ja, Maria v ráji, :] v ráji na kraji. Uzdál se jí sníček, z jejího srdečka vyrůstala jí na něm krásná jablonečka.1) A ešče se ptala, čím ty lúky kvitnú? Tú červenú růží či matičkú Boží? A ešče se ptala, čím to pole kvitne,2) tú bílú lelijú3) či Pannú Marijú? A ešče se ptala, čím ty hory kvitnú? Tým zeleným listem čili Pánem Kristem?

Sušil 2338 | Ej měla máti měla dceru (73%)
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (73%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Sušil 2343 | Ziždželi se pánové (73%)
[: Ziždželi se pánové na turecký pomezí. :] Mezi nima jeden pán, co tu vojnu začénal. Dyž se vojna začala, on ušel do kostela. Mše svatá se začéná, první posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Kněz Boží tělo zdvíhá, druhý posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Mše svatá se skonává, třetí posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. A když z kostela vyšel, už málo lidu našel. Pán Bůh se mnó, svaté Ján, už já málo lidu mám. Dal mu Pán Bůh vítězství, nebál se jeden šesti. Tak mu Pán Bůh ščestí dal, že mše svaté nezmeškal.

Sušil 2348 | Toto je ten chodníček (73%)
Toto je ten chodníček přes ty vinohrady, co sem já jím chodíval k milej na přezvědy. Toto je ten šáteček od mého milého, a já mu ho navrátím, půjdu za jiného. Toto je ten šáteček, co mně milá dala, a já jí ho navrátím, aby neplakala. Toto je ten prstenek od mého milého, a já mu ho navrátim, půjdem za jiného. Za jiného půjdem, tebja lubit budem a na tebja, duša má, jak živ nezabudem. A co bys to, má milá, to peklo robila, za jiného bys išla a mia bys lúbila.

Sušil 2349 | U Dunaja šaty prala plakala (73%)
U Dunaja šaty prala, plakala, své myšlénky na šohaja skládala. Ja, co bys ty šaty prala, to je nic, ale plačeš a naříkáš, to je víc. Neplaču já, můj šohajku, za nikým, jenom za tvým slubováním velikým. Dycky si mně, můj šohajku, sluboval, a včil si mia v mém srdečku oklamal. Keď si vezmeš pannu jinú, vezni si, a keď s ňu půjdeš na sobáš, zpomeň si. Ja, keď půjdeš přes ty schody kamenné, zpomeň sobě na srdečko raněné.

Galko 3/015 | Povedal nám sláviček (73%)
Povedal nám sláviček, že k nám chojí Janíček, po lúčke, po zelenej, svojej milej premilenej. (Odpadla mu šablička z jeho koňa šimlíčka! Poj mi hu, milá, podať, už ja musím mašírovat’. Čo ťa je, milý, po mne, ja doma, tys’ na vojne! A jak ty mňa rada máš, popredaj ty, čo len kde máš! Popredaj vínohrady, vymeň mňa, milá, z vojny! Vínohrady nepredám, vínohrady ja rada mám.)

Erben 5/299 | Těžko mě matička (73%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!