Sušil 2343 | Ziždželi se pánové

136 words

Sušil 2343 | Ziždželi se pánové (100%)
[: Ziždželi se pánové na turecký pomezí. :] Mezi nima jeden pán, co tu vojnu začénal. Dyž se vojna začala, on ušel do kostela. Mše svatá se začéná, první posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Kněz Boží tělo zdvíhá, druhý posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Mše svatá se skonává, třetí posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. A když z kostela vyšel, už málo lidu našel. Pán Bůh se mnó, svaté Ján, už já málo lidu mám. Dal mu Pán Bůh vítězství, nebál se jeden šesti. Tak mu Pán Bůh ščestí dal, že mše svaté nezmeškal.

Bartoš 1901 / 0117 | Na tureckéj hranici kontradaj (18%)
Na tureckéj hranici, kontradaj, ľeží paní v nemoci, tudľi, tudľitaj. Chceło sa jí vody pit, kontradaj, nemél ji kdo pro ňu it, tudľi, tudľitaj. Měła pána starého, kontradaj, posłała ho samého, tudľi, tudľitaj. Pán sa s vodú ponáhľá, kontradaj, že už paní skonává, tudľi, tudľitaj. Nežľi pán s vodú došéł, kontradaj, posteľ zmrvenú našéł, tudľi, tudľitaj. Co, paničko, paní má, kontradaj, co posteľka zmrvená, tudľi, tudľitaj? Była tady myšička, kontradaj, hóniła ju kočička, tudľi, tudľitaj. Pán sa do kapce sáhéł, kontradaj, tvrdý toraľ vytahéł, tudľi, tudľitaj. Tu máš, žebrák ubohý, kontradaj, daj si zhójit své nohy, tudľi, tudľitaj. Išéł žebrák uľičkú, kontradaj, zpíváł sobě pěsničku, tudľi, tudľitaj. Tvrdý toraľ sem dostáł, kontradaj, s paní sem sa dosť vyspáł, tudľi, tudľitaj.

Sušil 0394 | Zdál se mi této noci sen (18%)
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.

Erben 3/026 | Andulko schovej se (12%)
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“

Erben 3/113 | Letí letí pták (12%)
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.

Sušil 1080 | Vyjel do pole střelil z pistole (12%)
Vyjel do pole, střelil z pistole do té naší brány, aby uslyšela jeho najmilejší, jak mu pěkně hráli. A jak uslyšela, hlasem zavolala: Poď sem, můj synečku, aby tady bylo na tisíce lidu, já ti dám voničku. [: Voničku mu dala, :] vršek utrhala, [: možeš, synku, věděť, :] že je láska malá.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (10%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny (10%)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.

Sušil 0245 | Když syneček na vojnu vzal (10%)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.

Erben 6/012 | Bělohrad Bělohrad! (9%)
Bělohrad, Bělohrad! je to krásné město: císař pán povídal, že rozbourá všecko. Turek mu odepsal, že se ho nebojí: že okolo něho samá voda stojí. Bělohrad, Bělohrad, turecké pomezí: nejednej mamičky synáček tam leží. Nejeden synáček, upřímnej bratříček, nejednej panenky hezkej milovniček!

Erben 2/174 | Nechoďte mládenci (9%)
Nechoďte, mládenci, k panskej Mařeně, sice vás jako mě psema vyžene: když jsem tam přišel, pes na mě vyšel, musil jsem se vrátit, sotva jsem ušel.