Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny

198 words

Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny (100%)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.

Erben 3/169 | Poslechněte lidi málo (13%)
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (12%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Sušil 0475 | Čí to pachole v noci (11%)
[: Čí to pachole v noci chodí, :] [: že dobré lidi ze sna budí? :] Čí by bylo než Hlavačkovo? Chodí pod okno Kučerovo. Spíš-li, Nanynko, nebo nespíš? Nebo ty mně odevřit nesmíš? Já bych ti ráda odevřela, dyby mě hlava nebolela. Šak tě nebolí, jak se děláš, jen že v srdéčku jinšího máš.

Galko 1/394 | Vyskočilo slniečko zavčas ráno (10%)
Vyskočilo slniečko zavčas ráno, raníčko, vyskočilo na stienku, na tŕňovú zahradku. Vykvitli tam ružičky, prišli si tam devečky, odtrhli tie ružičky, vili si z nich venečky. Prvý vienok dovíja, zlý duch mámiť počína, druhý vienok dovíja, zlý duch sa k nej primlúva: Chceš-li, Katko, má býti, či chceš bohu slúžiti? Nechcem bohu slúžiti, ale, pane, tvá býti. Staň ty, Katka, na kameň, a ja stanem na strmeň, zo strmeňa na koňa, prenesiem ťa do raja. Do rajička, do raja, kde si nikdy nebola, kde si nikdy nebola, ani tvoja rodina. A keď za mesto prišli, dobrej cesty nenašli, len po tŕňovom hloži, po tom čertovom zboží. Keď už nad peklo prišli: Otvor bránu, najvyšší, nesiem telo i dušu, zemanovu Katušu. Podajte jej stoličku, nech si sadne trošičku, podajte jej smoly piť, musí ona s nami byť. Jeden bránu otvára, druhý sa jej usmieva, tretí smolu nalieva, štvrtý sa jej primlúva: Pi, Kačenko, kávičku, budeš mojú ženičkú. Nechcem, pane, kávičku, nebudem tvú ženičkú. Prvý pohár vypila, priam barvičku zmenila; druhý pohár vypila, plameň blkom pustila: Nože, páni pekelní, otvárajte mi brány, keď nie brány, len dvere, nech ma vetrík preveje. Kto je tu z mej dediny, povedzte mej materi: ešte jednu dcéru má, nech ju lepšie naúča. Mne po vôli dávala, do pekla ma vohnala, mňa bila len bylinou, nech ju bije trninou. Mohlas’ bohu slúžiti, do kostela choditi; už ty budeš naveky v tom plameni horeti.

Sušil 0230 | Jede jede vývoda (9%)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!

Sušil 0049 | Na mšu svatu zvonili (7%)
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.

Bartoš 1901 / 0119c | Zatočil se sokol nad oblaky (7%)
Zatočil se sokol nad oblaky, zatočil se nade všecky ptáky, aj, nade všecko stvoření. Ej, přiletěl k miléj pod okénko, a zaťukal: Spíš-li má Nanynko, aj spíš-li nebo neslyšíš ? A já nespím, já tě dobře slyším, ale že ti otevříti nesmím. Já nemám milého doma. Jak oni se spolem domlúvali, tak oni se po řeči poznali, ej, poznali, zaplakali. Vítej, milej, z dalekéj krajiny, a povídej mně dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo. Aj, dobře, dobře má galanečko, ale že mám zraněné srdečko, aj, zraněné, porúbané. Běž, má milá, do téj apatyky, aj, nakup tam všelijaké léky, aj, všelijaké koření. Co je po tých všelijakých lékách, dyž mně umřeš na mých milých rukách, aj, na mých milých ručenkách. Běž, má milá, k ternu zvonařovi, ať zazvóní na všecky tři zvony, aj, na všecky tři zvonečky. Běž, má milá, k temu hrobařovi, ať vykope pěkné, nové hroby, aj, pěkné nové hrobečky. Běž, má milá, rychle ke knězovi, ať pochová mé tělíčko mladý, aj, mé tělíčko, mé mladý.

Sušil 2343 | Ziždželi se pánové (7%)
[: Ziždželi se pánové na turecký pomezí. :] Mezi nima jeden pán, co tu vojnu začénal. Dyž se vojna začala, on ušel do kostela. Mše svatá se začéná, první posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Kněz Boží tělo zdvíhá, druhý posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. Mše svatá se skonává, třetí posel přibíhá. Co, Lužinský, děláte, že lid mordovat dáte? Mše svaté neodjedu, bych měl vojnu zmeškati, sám na place zostati. A když z kostela vyšel, už málo lidu našel. Pán Bůh se mnó, svaté Ján, už já málo lidu mám. Dal mu Pán Bůh vítězství, nebál se jeden šesti. Tak mu Pán Bůh ščestí dal, že mše svaté nezmeškal.

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (7%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Bartoš 1901 / 0677 | Když sem šel přes hory (7%)
Když sem šel přes hory přes ten les borový, [: našel sem tam, našel :] oříšek lískový. To nebyl oříšek, to nebylo jádro; [: co sem se nachodil, :] všecko bylo darmo. Přišel sem k mé milé, k milé pod okýnko, [: zaklepal, zaťukal: :] »Spíš-li, má Nanynko?« Ale já, já nespím, já tě dobře slyším; [: ale že já tobě :] otevříti nesmím. Když mně neotevřeš, tak s Pánem Bohem lež; [: já o tě nestojím :] až do smrti po dnes.