Bartók III 1477 | V čiernej hore bukoviňe

4 words

Bartók III 1477 | V čiernej hore bukoviňe (100%)
V čiernej hore bukoviňe

Černík 1908 / 311 | Staň Kačenko (89%)
Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore, zory zazorené, krávy nědojené. Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore, už sú tvoje volky v rychtárovém dvore. Stroj, sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Idzeme, idzeme, šetci sme v zelene, budzeme sa rovnac k širéj bukovine. Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom, idzeme my cestú aj s mladú něvestú. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zroňja. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zroňja. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjáže. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zvjáže. Svatý Mikulášu, žehnaj cestu našu, žehnaj cestu našu, idzeme k sobášu. Už sme sobášili, dve ruce složili, dve ruce složili, prscen premenili. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe, Kačenko, slobodu zronily. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe Ondřejko, slobodu zronily. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjázal. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Ondrejko. tvú slobodu zvjázal. Družba milý, družba, jaká tvoja služba? Taká tvoja služba, jak na vozi hužva. Široká, široká, poščaj mi nožíka. něch si já vykrojím z jabuka červíka, Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu, široko, dalako tvój veneček vezú. Vezú ci ho, vezú, štyrma páry koní už tvého venečka žjaden nědohoní, Prikrývajce stoly, idú hosci s hory, stoly javorové, ručníčky kmentové. Rádi-li vy, mamko, tu nevěstu máce? Ráda ju, ráda mám, len mi ju dovedzte. Rádi-li nás, mamko, rádi-li nás máce? Jak nás rádi máce, dvére otvárajce.

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (71%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (71%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (71%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Bartoš 1901 / 0170 | V tem Mezřickém háji na pěkné (71%)
V tem Mezřickém háji na pěkné rovině, [: pase tam syneček štyry vrané koně. :] Pase on jich pase pěkně přistroja se, [: a gaľánka jeho novinu mu nese. :]

Erben 5/008 | Ti Mrákotští páni (71%)
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.

Erben 3/001 | Kdes holubičko (71%)
Kdes holubičko lítala, žes sobě líčko, krásné peříčko zrousala? „Lítala jsem já přes hory, svému milému, roztomilému na vzdory.“ Budeš-li ještě lítati, budu já na tě, má holubičko, líkati. Políknu na tě ječný klas: dostanu já tě, má holubičko, brzo zas. Políknu na tě žitíčko, dostanu já tě, má holubičko, brzičko. Políknu na tě do kvítí, dostanu já tě, má holubičko, do sítí. Políknu na tě na buku, dostanu já tě, má holnbičko, za ruku. Dostanu já tě, za ruku: nepustím já tě, má holubičko, do roku. Dostanu já tě za obě: nepustím já tě má holubičko, až v hrobě.

Erben 2/788 | Jak živa jsem neviděla (71%)
Jak živa jsem neviděla na buku žaluda: pročby mládenec opustil svou pannu pro vdovu? Vždy! je panna pěkná bílá, červená, červená, a vdova je ve dva konce shrbená, shrbená. Jak živa jsem neviděla na louce jalovce: proč by panna opustila mládence pro vdovce? Mládenec je pěkný bílý, červený, červený, a vdovec je ušpiněný od ženy, od Ženy.

Erben 2/378 | Žežulinka kuká (71%)
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“

Erben 2/315 | U té naší studnice (71%)
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“