Smutný 06/015 | KeĎ vojáček narukoval svoji milej prikazoval

6 words

Smutný 06/015 | KeĎ vojáček narukoval svoji milej prikazoval (100%)
KeĎ vojáček narukoval svoji milej prikazoval

Smutný 01/039 | Keď sa šuhaj na vojnu bral (100%)
Keď sa šuhaj na vojnu bral, svojej milej prikazoval (balada!)

Sušil 0200 | Janek do vojny jede (88%)
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.

Sušil 0061 | Byla cesta ušlapaná (83%)
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)

Sušil 0059 | Náš stařiček sobě vzdychá (83%)
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.

Bartoš 1901 / 0804 | (83%)
1. Ľeť, posľíčku, spěšněji k mojimu miłýmu, [: a zkaž mu tam ode mě,:] že ho věrně miłuju. Že ho věrně miłuju, ve svým srdci nosím, [: a zkaž mu tam ode mě :] že ho věrně prosím. 2. Rozpomeň si, synečku, na našu přísahu, [: keró sme přisahaľi, :] dyž sme społem stáľi. Rozpomeň si, synečku, na můj žałostný płač, [: a vezmi si mě k sobě, :] ľebo mi můj vínek vrať. A já si tě nevezmu, vínka ti nevrátím, radši ti ho má miłá, má hołuběnka sivá, ej penězi zapłatím. Ja nemáš ty, synečku, toľi svýho mění, [: abys ty mi zapłatíł, :] můj víneček zeľený. Můj víneček zeľený, po voděnce běží, [: a ta tvoja poctivosť, :] ej na koľíbce ľeží. Můj víneček zeľený, po voděnce skáče, [: a ta tvoja poctivosť, :] ej na koľíbce płače. Ej na koľíbce płače, vołá na tatínka, [: aľe jemu se bľiská, :] ej po boku šabľenka. 3. Těžké je to kamení, co pod vodú płyne, a ešče je to těžší, má ze všech némiľéjší, ej hdo koho miłuje. Já sem sama taková, já sem miłovała, [: vypověděł mi synek :] a zůstała sem sama.

Sušil 0316 | Stála svadba stála (83%)
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.

Sušil 0053 | Na mšu svatú zvonijú (79%)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.

Erben 5/182 | Ti valaši Filípkovi (79%)
Ti valaši Filípkovi, voni se přes noci pásávali: když jsou se pásali, zimou se třásali, ti valaši Filípkovi. Ten nebožák starej valach složil už svy kosti tam na drahách: „Však jsem ho vyhnal ven, když je byl bílej den – bylo zrovna na štědrej den!“ Pan Fitipek z domu běží: „Bodejž hr.. do toho - starej leží! však jsem ho vyhnal ven zrovna na štědrej den, von jen přeci mrcha leží!“ Pane kmotře! vzkazuje vás náš Tomeš Filípek pozdravovat: byste nemeškali, káru, rumpál vzali, valáška mu pochovali. Ti valaši ze vsi naší, ti se cely noci pásávali; voni se pásali, zimou se třásali, ti valaši ze vsi naší.

Sušil 0343 | Šla žena do kostela (79%)
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.

Sušil 2290 | Ta Křópalová s Vítkovó (79%)
Ta Křópalová s Vítkovó, to je jedna pára, podvazujó svý rukáve červenýma pantlama. Červenýma podvazujó a bílýma vážó, jedna druhé povidají, co svém milém skážó. Ta Křópalova zkázala na stokrát pozdravit, že by ráda, dyby mohla svém milém promluvit. A Vítkova, ta zkázala všecky dobrý skutke, aby za ňó přičapale šohajkové botke.