Smutný 11/019 | Šiel bych na obklady mám mrchavé

7 words

Smutný 11/019 | Šiel bych na obklady mám mrchavé (100%)
Šiel bych na obklady, mám mrchavé koni

Galko 3/069 | Do tej našej zahradečky (100%)
Do tej našej zahradečky jasne slnce svieti, [: zasiala si moja milá :] šelijaké kvety. Keď zasiala, zahrabala, biela ruža zišla; [: počože si, moja milá, :] sama za mnou prišla? Keď si prišla, sadniže si na moju postielku. [: Poď ma, milý, odprevadiť' :] k zeleniemu hájku. Čo by ťa mau odprevádzať, môžeš tu nocovať, [: máme novie postelečky, :] jednu nôcku pospať. Jako ľahla, tak zaspala, spala až do rána, [: ráno stala, zaplakala, :] že ju bolí hlava. Keď ťa mala hlava bolieť, mohla si poviedať, [: bol by ti šiel po doktora, :] doktoríka dohnať'. A keď už ten doktor prišieu, zaraz hej uhádou: [: počkajte len do večera, :] bude chlapec, lebo céra.

Sušil 1617 | Když sem já šel po chodníčku (1%)
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.

Bartoš 1901 / 1138 | Neščasný Strážnický zámek (1%)
Neščasný Strážnický zámek, kołem něho čérný ľes, [: ešče sa podívám, :] pojede-ľi miłý dnes. Jeden on si, jede, jede, na svém vraném koníčku, [: on sobě pripíná, :] na ľevý bok šabľičku. Jak to mati usłyšeła, hned na ułic vyběhła: Ach můj miłý synu, do ťa dał na vojnu, do je toho príčina. Dał ňa na tú vojnu, dał, dał, ten Strážnický miłosťpán, [: provazy ňa zvázał, :] ešče ke mně vartu dal. A tá varta u mňa stáła od večera do rána, [: a jak Pámbů dňa dał, :] hned ňa védľi do Brna. Jak ňa do Brna dovédľi, varta stójí u dveri. Otvírajte vráta, vezem vám ľegruta od Strážnického pána.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (1%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Sušil 0645 | Letěl holub do pole (1%)
Letěl holub do pole, [: by nazobal své vole. :]1) Dyj své vole nazobal, po jaborách posedal.2) Ohled se na dvě strany, do Čech a do Moravy. Uhlídl tam svou mjilou, pěknou, krásnou, spanilou. Ona byla v tanečku, v tom růžovým věnečku. Hraj, Marjánko, hraj dosti, uživej své mladosti. Aj se ke mně dostaneš, šak si hrati přestaneš. Zapovím ti ty tance, zvolenovský mládence. Co ty mně zapovídáš? Dyť ty mě ešče nemáš.3) A já si to dovedu, že si pro tě dojedu. Čtyrma koňma vranejma, jako zeman ze mlejna.4)

Bartoš 1901 / 0104 | Za horama v černým lese (1%)
Za horama v černým lese, seče trávo hezký děvče. Seče jo tam na dolině, na té panské jetelině. Přišil na ňo mesliveček, polesnýho mládeneček. »Co to, holka, co to děláš, že se ani nevohledáš? Proč bech já se vohlídala, dež sem škodě nedělala. »Te mosíš bet zmordovaná, pod javorem zakopaná.« Než bech se zmordovat dala, rač bech třikrát zavolala. »Aj můžeš třeba štyrykrát, nehosleší ti hani fták.« Dež ponéprv zavolala, alije se zelenala. Dež podruhý zavolala, dóbrava se rozlehala. Dež po třetí zavolala, svýho bratra dovolala. Mlačí bratr to hoslyšel, staršímo to povídat šel. »Hola! bratře, zle je s námi, naša sestra volá v háji. Zapříhnite vraný koně, do háječka pojedeme.« Dež na to lóko přijeli, sestřičko tam neviděli. Spatřili tam meslivečka, polesnýho mládenečka. »Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko?« Zastřelil sem holubičko, v menářovým vokýnečko. »To nebela holubička, to bela naša sestřička. Te mosíš jít do vězení, kde božího světla není.«

Erben 7/007 | Poslyšte panny (1%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0632 | K fojtovi je cesta dolovaná (1%)
[: K fojtovi je cesta dolovaná, :] [: sedí tam má milá uplakaná. :] A syneček jede, zpívá sobě: »Ja, moja děvečko, co je tobě? Ja, moja děvečko, nestaraj sa, uvij si věneček a vydaj sa.« »»A na což bych já sa vydávala? Néní koňům ovsa, néní sena.«« »Nedaleko cesta do městečka, nakúpíme ovsa i senečka.«

Erben 7/010 | V šírém poli lípa stojí (1%)
V šírém poli lípa stojí, pod tou lípou vojsko leží. Trubač pěkně vytrubuje, už to vojsko mašíruje. „Já bych taky mašíroval, kdyby mi kdo koně sedlal.“ Sestra mladší nemeškala, hned koníčka osedlala. Když koníčka osedlala, přežalostně zaplakala. „Neplač, neplač, sestro moje, za dvě léta přijdu k tobě.“ Když dvě léta uplynula, sestra bratra neviděla. A on leží v šírém poli, má hlavičku na dvě půly. Vraný stojí kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho. „Vstávej, vstávej, můj patrone! dávej oves, seno moje. Vždycky jsem se dobře míval, dokud jsi mým pánem býval. Nynčko ležíš v šírém poli, máš hlavičku na dvě půly! Máš hlavičku na dvě strany, roznesou té straky, vrány.“ Jiný počátek: Když vojáček mašíruje, žádnej jeho nelituje. Jenom ta jeho holčička, kterou si vzal do srdéčka. Já bych taky mašíroval atd.

Bartoš 1901 / 0094 | (1%)
U Břecłavy łóka, tři sta miľ široká, ta má byť do rána posečená. Sekľi ju sekáči, měli ostrý kosy, má miłá za něma pohrabuje. Dyž sem šił okolo kľekání zvónilo, žežułka na buku zakukała. 2. Žežuľenka kuká, praví, že se svitá: Běž, můj miłé, domu, já musím na trávu, já bych była bitá. Ty bitá nebudeš, . na trávu nepudeš, spadła tam rosička, studená travička, ty jí žíť nebudeš. 3. Dybych była ptáčkem tém małém ptáčíčkem zatočiła bych se nad nečím domečkem. Nad nečím domečkem nad městem kasárňó, podivała bych se, co chłápci děłajó. Jeden vodu nese, druhé koně češe, třetí za stołečkem, smeknutým kłobóčkem psaníčko mi píše. Jak psaníčko napsáł, žaľostně zapłakáł, ach škoda tě, hoľka, že sem tě kdy poznáł. Neradím žádnýmu, kamarádu svýmu, aby on šił k hoľce, dyž ona ho nechce, po schodech nahoru. Já sem tam jednó vľez, dostáł sem jako pes, úvéj, jak to boľí, tó ľískovó hoľí, nepudu tam podnes.