Smutný 12/010 | Orie Janík orie to sučianské pole

6 words

Erben 2/300 | Ach pole políčko (100%)
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!

Bartoš 1901 / 0135 | V čirém poľi hruška (100%)
V čirém poľi hruška zeľený vŕšek má, pod ňú sa Janíček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráľi, až sa rozehráľi, od veľikéj łásky obá dvá usnúľi. Usnúła Anduľka na zeľeném kľíčku, a Janošek usnúł na jejímu ľíčku. Priľetěł słavíček zazpívał pěsničku, obudił Janoška, Janošek Aničku. Stávaj, miłá hore, už sú biłé zore, staň, podoj kravičky, vyháňaj na poľe. Dočkaj ňa, kraváčku, za tú našú stěnú, a já ti vyženu krávu nedójenú. Dočkaj ňa, kraváčku, za zeľeným hájem, a já sem zaspała se švarným šohajem. Kráva nedójená, dívka nemodľená, šohajek vypadá jak tá bíłá stěna.

Smutný 12/010 | Orie Janík orie to sučianské pole (100%)
Orie, Janík, orie, to sučianské pole

Sušil 1980 | Jedě člověk z pola z role (83%)
Jedě člověk z pola, z role, usiluje sobě, jeho ženka z krčmy idě, poskakuje sobě. Pytam se tě, můj mužičku, vela’s mi pooral? Jene štyry zahonečky, bochtě se obaval. Pytam se tě, ma ženičko, vela’s tam přepila? Ene štyry tolarečky, boch se něbavila. A jak tiť přišel domů, zapřah ju do voza, uvazal ji pecen chleba a nědal ji noža. A vypřah ju, vypřah z voza, zapřah ju do tačky, navařil ji z otrub klusek a nědal ji mačky. A vypřah ju, vypřah z tačky, zapřah ju do brany, divajtě se, staři, mladi, jak to cviču ženy. A vypřah ju, vypřah z tačky, zapřah ju do radla: Divajtě se, všeci lude, jak ta žena zbladla.

Sušil 1469 | Ja Helo Helelíško (83%)
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.

Erben 2/370 | U panského dvora (83%)
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.

Sušil 1496 | Čí je to polečko nevorané? (83%)
[: Čí je to polečko nevorané? :] [: To je mého synka zanedbané. :] Copak jsi, můj synu, co jsi dělal, že jsi svého pole nezavoral? »Zvoral jsem, tatíčku, ale málo, že se mně rádylko polámalo.« Dyž se polámalo, dej ho spravit, překterak se tě mám, synku, zbavit. »Copak mě, tatíčku, nerád máte, že vy mě od sebe vyháníte? Nevyhánějte mě, já půjdu sám, sedna na koníčka, budu husar.«

Erben 2/264 | Za našima humny (83%)
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!

Bartoš 1901 / 0124c | Štyry koně ve dvoře (83%)
Štyry koně ve dvoře, žádné něma neoře. Oře něma syneček, červené jak hřebíček. Zahnáł koně do poľe, zaorávať kókoľe. Jak tu kókoľ zaoráł, na svó miłó zavołáł. Poď, má miłá, poď ke mě, já ti povím, co je mě. Ja, boľí mě hłavěnka, pobiła mě maměnka. Pobiła mě pro tebe, nedajó mi chtěť tebe. Dyž mi tě chtěť nedajó, možeš chodíť za inó. Já za inó nepudu, radši se dám na vojnu. Na vojnu se nedávé, truc rodičom neděłé. Na vojnu se přece dám, truc rodičom uděłám. Dyž mu vłasy střihaľi, otec, matka płakaľi. Dyž mu šaty dávaľi, bratr, sestra plakaľi. Dyž mu koně sedłaľi, kamarádi płakaľi.

Erben 5/160 | Najal jsem si roli (83%)
Najal jsem si roli na tom panským poli: dal jsem si ji zvorat židovými voly. Zasil jsem ji, zasil krejcary, sedmáky: vyrostly mi na ní kopřivy, bodláky!

Sušil 1433 | Mám ja pole to je pole (83%)
Mám ja pole, to je pole na pěkné rovině. Kdo chce moje pole orať, mosí pěkný koně mívať, pěkně je širovať.1) Mám já pole, to je pole při pěkném potůčku. Kdo chce moje pole orať, mosí koně oširovať pěkně2) polehóčku.