Smutný 13/024 | Měla sem galána tlustého jak

5 words

Smutný 13/024 | Měla sem galána tlustého jak (100%)
Měla sem galána tlustého jak

Sušil 1563 | Ke koncu záhonku ke koncu (99%)
Ke koncu, záhonku, ke koncu, navaří hospodyň škubanců. Do konca, záhonku, do konca, peče nám hospodyň baranca. Baranca pěkného, tlustého, našla ho za plotem zdechlého. Do konca, záhonku, do konca, najdem s křivú nohu mládenca. Já by Pána Boha prosila, by sa křivá noha sprostila.1)

Bartoš 1901 / 0206b | Ej už sem prešeł (1%)
Ej už sem prešeł štyry dědiny, [: pátú ves; :] ešče sem neměł takéj gaľánky, [: jak mám dnes. :] Ona sa točí, má čérné oči, [: jako já; :] daj ně ju Bože, do mého łože, [: do rána. :] Ej už sem prešeł cełú krajinu [: po Trenčín, :] ešče sem neměł takéj gaľánky, [: jak mám včiľ. :]

Sušil 0719 | Nasela sem marijánku všady (1%)
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.

Sušil 0727 | Neořu nekopu (1%)
Neořu, nekopu, samo sa mi rodí; mám takú galánku, sama za mnú chodí. Nechodil sem za ňú, sama přišla za mnú, jako ta ovečka za zelenú trávu.1)

Sušil 0881 | Široka přikopo (1%)
Široka přikopo, hdo tebe vybrodil? [: Moja galanečko, už sem k vam dochodil. :] Dochodil, dochodil, dochodili všeci, jak sem ja zaněchal, zaněchali všeci. Něstaraj se, synečku, o jednu děvečku, dy jich maš po světě jako izobečku. Něstaraj se, synečku, o jednu děvčinu, dy jich maš po světě jako rozmarynu. Něstaraj se, synečku, o jednu galanku, dy jich maš po světě jako marijanku.

Sušil 1658 | Můj mily rozmily (1%)
[: Můj mily, rozmily, kaj si se mi podziul? :] Ani cě něvidać, ani cě něslychać, či si se utopiul? Něutopil sem se, ale sem na vojně; ma mila, rozmila, jak půjdzěš z kostela, pomodli se za mně. Ona se modlila! Před arendu stala, s inšimi galany, s inšimi galany sobě rozmluvala.

Sušil 1662 | Co su to za koně (1%)
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.

Bartoš 1901 / 0193c | Ešče si já z hory z (1%)
Ešče si já z hory, z doly zájdem, ešče si já galánečku nájdem. Už sem si já z hory, zdoly zašel, už sem si já galánečku našel. Takú sem si galánečku dostal, jako by ju vymaloval, vypsal; taková ně galánečka svěčí co má ona pěkné čérné oči.*) *) kerá o mne nenadělá řečí.

Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina (1%)
Ta Moščenská dědina je smutná neveselá; měl sem v ní galánečku, ta mi vypověděla. Jak se, milá, jak se máš? Falešná si jako ďas, falešnější než Jidáš, už mně víc neuhlídáš. Když tys na mně čekala, proč pak’s mně nezbudila, dvá vojáci s kvérama stojijó pod oknama. Dvá vojáci s kvérama, sósedi s laterňama, šelma rychtář s dráhami, ti mně póta dávali. A já falešná nejsem, já upřímná panna jsem, tři noci jsem nespala, na tebe jsem, čekala. Jak mně pótečka dali, do Hranic mně poslali, ó, Hranice Hranička, tam dostanu koníčka. Jak mně koníčka dali, pěkně ho osedlali, s Pánem Bohem, má milá, já juž jedu do Brna.

Bartoš 1901 / 1205b | Skoro ráno łaštověnka ľítá (1%)
Skoro ráno łaštověnka ľítá, než słúnečko vychází, podívaj sa, švárná gaľánečko, jak sa miłý prochází. Prochází sa po městě rynečku, má koníčka vraného, podívaj sa, švárná gaľánečko, jak si sedá na něho. Na vraného koníčka si sedá, vołá na svú miľenku: Poď sem, moja ze všech najmiľéjší, poď ně podat ručenku. Já ti pravéj ručenky nepodám, nemohła bych zapomět, pokerúc bych si na ťa spoměła, moseła bych płakat hneď. Ešče jednú jednú, jednučičkú, podívám sa na svú gaľánečku, jak ona sa z inýma miłuje a mně boľí srce mé. Boľí, boľí, žałovat sa nesmí, naša łáska vyjevit sa nesmí, ani nám to dovoľeno néni, že my možem byt svoji.