Smutný 20/067a | Vyrostal lipka vyrostla borovička

4 words

Smutný 20/067a | Vyrostal lipka vyrostla borovička (100%)
Vyrostal lipka, vyrostla borovička

Bartoš 1901 / 0607b | Roste borověnka borová (67%)
Roste borověnka borová, kolečkem do kola sekaná, pod ní koníček, na něm syneček, jede do Brna. Kdybys, milá, byla upřímná, nažalas by trávy do klína, dalas koníčkovi, aby byl hotový zítra do Brna. Nechce jest koníček travičky, že je od falešné děvčičky, mně se všecko zdá, že moje milá není upřímná. Již jsem zapomněla na otce, již jsem zapomněla na chlapce, na tě, synečku, zlatý Honzíčku, nemůžu do konce. Již jsem zapomněla na bratra, nezapomínám ale na vrata, u kterých jsme stáli, sebe milovali až do rána. Již jsem zapomněla na sestru, nezapomínám přece na cestu, po kteréž jsem šla, kvítky nosila v bílém fěrtoušku.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (67%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Sušil 0074 | Prýščí se studená vodička z kameňa (35%)
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«

Erben 2/379 | Pod našima okny (35%)
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (35%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.

Erben 2/422 | Pod naším okýnkem (35%)
Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam strom; na stromě ovoce, je pěkné velice – jenom že nezralé, je chyba v tom. Pod naším okýnkem rostou tam dvě růže, pod naším okýnkem roste tam štěp: na něm jsou jablíčka, trhá je Ančička; jsou dobry, jsou sladký, jsou jako med. Pod naším okýnkem roste tam lilium, pod naším okýnkem roste tam strom; a na něm ovoce co těší mé srdce: jenom že paňmáma zbraňuje v tom.

Erben 2/439 | Mějte se dobře v domě tom (35%)
Mějte se dobře v domě tom, roste tam javorovej strom; už mně zarostla cesta k vám, mějte se dobře všickni tam! Já jsem tě věrně miloval, své srdce jsem ti věnoval: ale tys měla v srdci klam, měj se, má milá, dobře tam! „Jen ty se, milej, dobře měj, tvé srdce, komu chceš, si dej: už z naši lásky není nic, my svoji nebudeme víc!“

Erben 2/513 | Pod naším okýnkem (35%)
Pod naším okýnkem roste olíva: pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „Chodí k nám kočí, má černé oči: nechoď k nám, Jeníčku, já ho mám radší!“ Tobě je, má milá, snadno trucovat, když nemáš na práci, jen se pucovat; jen se pucovat, z okýnka koukat: tobě je, má milá, snadno si foukat!

Erben 2/532 | Ahá ahá! (35%)
Ahá, ahá! cestička k nám dlouhá, ahá, ahá cesta dlouhá; zarostla rákosím: já se tě neprosím; ahá, ahá! cesta dlouhá. Ahá, ahá! cestička k nám dlouhá, ahá, ahá! cesta dlouhá! zarostla jetelem: můj milej, vlk tě vem; aha! ahá! cesta dlouhá.

Erben 2/698 | Nepůjdu z hospody (35%)
Nepůjdu z hospody, až vyjde dennice, až mne vyprovodí moje tanečnice. Nepůjdu z hospody, až bude den bílý, až mne vyprovodí moje potěšení. Moje potěšení, má panenka zlatá, až mne vyprovodí před ty naše vrata. Nepůjdu z hospody až za dvě neděle, až pro mne má milá v kočáře přijede. Kočár malovanej, čtyry vraný koně: až si mne odveze potěšení moje. Nepůjdu z hospody za čtyry neděle, až ty stary panny všecky vlk pobere. Ty stary pobere, ty mlady dorostou, jako když vyroste jeteličks s rosou. Jetelička s rosou ta se pěkně seče, jako když se děvče ve svátek obleče. Ve svátek obleče,1) přistrojí v neděli, aby ji v kostele mládenci viděli. 1) Ve svátek obleče, ve všední přistrojí: přijde do hospody, přec u dveří stojí.