Smutný 23/010 | Jak ten ptáček pěkně zpívá

5 words

Erben 2/317 | U našeho jezera (100%)
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.

Erben 3/113 | Letí letí pták (100%)
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.

Sušil 0146 | O hory kopce a doliny (100%)
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.

Smutný 23/010 | Jak ten ptáček pěkně zpívá (100%)
Jak ten ptáček pěkně zpívá

Bartoš 1901 / 0252 | Před naší je zahrádka (100%)
Před naší je zahrádka, a v ní pěkné stromoví, ej seděľi tam tré pěkní ptáčkové, zpívajú si veseľe. Nebyľi to ptáčkové, byľi to šohajkové, ej súdiľi sa o jednu děvečku, kerý si ju dostane. Jeden praví: Bude má, a ten druhý: Jak Bůh dá, ej ten tretí: Moje potěšení, ja cože si tak smutná. Jak já nemám smutná byt, za starého kážú jít, ej rozpučiło sa srdenko ve mně, nemožu ho ukójit. A tam hore v komore, je tam łože červené, ej łože, łože, červené łože, kdo na tobě spat bude. Bude-li tam starý spat, dyby sa chceł skameňat, a bude-li tam švárný šohajíček, dyby ně ho chceł Bůh dat.

Bartoš 1901 / 0588 | Dyž sem já šła kołem hájka (95%)
Dyž sem já šła kołem hájka, [: hájka zeľeného, :] slyšeła sem prozpěvovat [: ptáčka jařabého. :] A co je to za ptáčíčka, [: dyž on pěkně zpívá, :] ja co je to za młádenca, [: dyž sa nám vysmívá. :]

Erben 5/402 | Jaro se otvírá (95%)
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!

Sušil 0750 | Má milá je nemocná (93%)
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.

Sušil 0954 | U našeho jazera (90%)
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)

Sušil 1256 | Nevezcě mne přes ten les (90%)
[: Nevezcě mne přes ten les, :]1) budzě na mne ščekać každy pes. Vezcě mne přes hajiček, kaj spiva ptaček slaviček. Aj, zpivaj, ptačku slavičku, na mojem veseličku. Tveho veseli je namale, dokud maš vineček na hlavě. Jak vinka z hlavy pozbudzěš, teprem ty plakaci budzěš.

Sušil 1328 | Zadala máti zadala dceru (90%)
Zadala1) máti, zadala dceru daleko od sebe,2) zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně. Já se udělám ptáčkem jařabým, poletím k maměnce,3) a sednu si tam na zahradečku na bílú leluju. Vyjde maměnka: Co to za ptáčka? Tak vesele zpívá, jak zpívávala má dcera milá, dyž doma bývala. Ei, kšohej, kšohej, ptáčku jařabý, nelámaj leluje!4) Jak mně ju zlomíš a nedolomíš, ona mně uvadne.5) Nepřišla jsem já, maměnko milá, leluje lámati, ale sem přišla, maměnko milá, sobě stěžovati.6) Dobře vám bylo, maměnko milá, leluju saditi, ale mně je zle, maměnko milá, se zlým mužem býti. Nechoď, dcero má, nechoď, má dcero, křivdu žalovati. Když jsi to chtěla, to jsi se, dcero, měla nevdávati.