Poloczek IV 585 | Moja žena doma

3 words

Sušil 0068 | Panenka Maria po světě chodila (100%)
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)

Erben 4/127 | Naše stará bába (100%)
Naše stará bába není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše dojná kráva není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše mlsná koza není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše krmná svině není doma atd. svině s selaty atd. Naše tichá ovce není doma atd. ovce s jehňaty atd. Naše bílá husa není doma atd. husa s housaty atd. Naše zlatá kachna není doma atd. kachna s kachňaty atd. Naše kusá koura není doma atd. koura s kuřaty atd. Naše chytrá čubka není doma atd. čubka s štěňaty atd. Naše černá kočka není doma atd. kočka s koťaty atd. Naše malá myška není doma atd. myška s myšaty atd. Moje zlá žena není doma šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty, svině s selaty, ovce s jehňaty, husa s housaty, kachna s kachňaty, koura s kuřaty, čubka s štěňaty, kočka s koťaty, myška s myšaty, žena s děvčaty nejsou doma, šly do mlejna.

Sušil 1963 | Zapomněl jsem doma gatí (100%)
Zapomněl jsem doma gatí, košulenku na hóvratí, včil nesmím domů jít, bude mě žena bit. Jaká by ho haňba byla, dyby žena muža bila, ach, Bože jediný, snad musím z dědiny.

Erben 4/055 | Měla žena muže (100%)
Měla žena muže, on se smrti bál, třeba celé noci doma nelíhal; doma, doma, doma, doma, doma nelíhal, že se smrti bál. Ach má milá ženo! přijde-li ta smrt, pro Boha tě prosím, do pytle mě vstrč; dopí, ženo, dopí, dopí! do pytle mě vstrč, přijde-li ta smrť. „Ach můj slátej muži! já pytle nemám: mám tam starou nůši, do té já tě dám: nůši, nůši, na mou kuši! do té já tě dám, když pytle nemám. Ach má milá ženo! nůše děravá: přijde-li ta Suchá, vždyť mě uhlídá; uhlí-, uhlí-, uhlí-, uhlí-, vždyť mě uhlídá, a bude bída! „Ach můj zlatej muži! jinou radu mám; budeš-li se toulat, to ti udělám: vstrčím já tě do komory, zavru na všecky závory, to ti udělám, jak ti povídám.“

Sušil 1956 | Komu je najlepší (100%)
Komu je najlepší, [: jak našej nevěstě? :] Muž jí leží doma, ona pije v městě. A jak přišla domů, kázala mu skákat. A on, nebožátko, on sa jí dal plakat. Ej, ženo, ženo má, nedělaj mi toho. Radši mě daj pojest něco vařeného. Ja, co bych ti dala, jako tú palicú, jako tú palicú, co je pod lavicú. A chytňa palicu, kam honí, tam honí. Hleďte, milí ludé, jak sa mňa muž bojí.

Erben 4/077 | Když jsem šel z hospody domu (100%)
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.

Sušil 1948 | Měla žena muža (100%)
Měla žena muža, on se schořa bál, po štyry neděle doma nelíhal. O, ty milá ženo, přijde-li ten schoř, já tě pěkně prosím, do pytla mně vlož. Ach, má milá ženo, pytel díravý, a když ten schoř přijde, hned mě uvidí. To ti, milý muži, to ti dokážu, mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu. Mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu, potom tě, mužičku, do ní zavážu.

Sušil 1946 | Dyž jsem šel dom z hospody (100%)
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (100%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Erben 2/764 | Rád bych se ženil (100%)
Rád bych se ženil, ženy se bojím: žeby mě bívsla, doma zavírala, toho se bojím.

Sušil 1882 | Dobře mi je dobře mi je (100%)
Dobře mi je, dobře mi je bez žene, možu se pić od něděle do střede, a jak už přijdzě ta prvša středa, ženička křiči, běda, proběda, podz domů, můj mužičku, už si se napiul trošičku, a ja ci dycky zpivom taku pěsničku. Něch mne tež tu, ma ženičko, ze dva dni, budzě po tem ze mne člověk šikovny. A jak už přepiul penize všecky, mo ženičko, přiněs chleba za česky. Podz domů, můj mužičku, už si se napiul trošičku. A což jo mom dzělaci s taku ženičku.