Erben 4/118 | Když jsem šel dnes tejden

22 words

Erben 4/118 | Když jsem šel dnes tejden (100%)
Když jsem šel dnes tejden do Drahoslavic, potkal jsem na cesté sedumnáct babic: hej vy babice, starý krabice! povězte, kde leží Drahoslavice?

Erben 3/187 | Vdávala se stará baba (91%)
Vdávala se stará baba, vdávala se babice: měla sukni roztrhanou a bez nártů střevíce.

Erben 2/167 | Když jsem šel dnes tejden (5%)
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!

Sušil 0339 | Oj pošlo diťatko (5%)
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.

Sušil 0337 | Šla sirotka hledať (5%)
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (4%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Bartoš 1901 / 1369 | Šlo děvče cestó (4%)
Šlo děvče cestó od města k město, potkalo malíře, sedlo na cesto. Pane malíři, pěkně vás prosím, vymalujte mně co v srdci nosím. Má stará máti déte se taky mladýmo malíři vemalovati. Má dcero milá, já jož so stará, já bech se škaredě vemalovala.

Erben 7/059 | Byla jest louka zelená (4%)
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.

Sušil 0074 | Prýščí se studená vodička z kameňa (4%)
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (4%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Sušil 0016 | Byla jedna byla stará žena (4%)
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.