Erben 9/003 | Bejvávalo bejvávalo

20 words

Erben 9/003 | Bejvávalo bejvávalo (100%)
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře, bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře: za našich mladejch let bejval svět jako květ; bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.

Erben 2/292 | Kdyby mi tak bylo (65%)
Kdyby mi tak bylo, jak mi bylo kdysi, když mne vozívaly vrany koně lysy. Kdyby mi tak bylo, jak mi bejvávalo, když mi ve dne v noci slunce svítívalo. Jedno od východu, druhy od západu, třetí mi svítilo přes naši zahradu. Svítilo mi slunce v modry kamizolce: když už svítit nechce, ať svítí komu chce!

Erben 2/274 | Letěla husička (65%)
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“

Erben 2/131 | V háječku v dolině (34%)
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!

Erben 2/191 | Zazpívej slavíčku vesele (33%)
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“

Erben 2/377 | Kdyby mně byl dal (32%)
Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej ohlapiček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář hezkejch holčiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla malá holčička, do kláštera dala, nebyla bych sňala mého Jiřička!“

Erben 5/333 | V Praze bylo na rathouze (32%)
V Praze bylo na rathouze tři čtvrti už na pátou, když jsem se dal zverbovati pro panenku mou zlatou. Když mi štěstí sloužit nechce, ode mne se vzdaluje: co mé srdce milovalo, víc milovat nebude. Kde máš šátek, co jsem ti dal, ten kterej jsem nosíval, do kterého moje jmeno do rohu jsem vyšit dal? popel do povětří dej: aby lidé říct nemohli, že jsem bejval tvůj milej.

Erben 5/397 | Až já odtud pryč pojedu (32%)
Až já odtud pryč pojedu přes ten zelenej sad, ohlídnu se na vše strany, kde jsem bejval rád; kde jsem já rád bejvával, hezké holky miloval: nynčko musím mašírovat, nechat milováuí. Můj koníček z hnědá vraný pode mnou skáče; má panenka černovoká žalostně pláče: Mlč, má milá, mlč neplač, nemůže to bejt jinač; dá-Ii pán Bůh, vrátím-li se, shledáme se pak zas.

Erben 7/055 | Vyšla hvězda na kraj léta (3%)
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, ať nás nežže věčný plamen.

Sušil 0246 | Syneček do vojny jede (3%)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.

Erben 2/245 | K Pažežnici cesta húzká (3%)
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.