Rittersberk 1825 / 203 | Není na světě bylina.xml

4 words

Sušil 0145 | Na tom světě nic stálého on (100%)
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.

Sušil 0194 | Byla jedna smutna žena (100%)
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.

Sušil 0048 | Ležel Lazar v nemoci (95%)
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (95%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (95%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 2/011 | Není na světě bylina (95%)
Není na světě bylina, aby pro něco nebyla: hledej, milá, to kvítečko, co vyhojí mé srdéčko.

Erben 2/156 | Jedna hodina (95%)
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“

Erben 2/242 | Šel jsem lesem i nelesem (95%)
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.

Erben 2/245 | K Pažežnici cesta húzká (95%)
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.

Erben 2/266 | Co jsi můj holečku (95%)
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!

Erben 2/300 | Ach pole políčko (95%)
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!