Galko 1/436 | Široká, požičaj nožíka

8 words

Galko 1/436 | Široká, požičaj nožíka (100%)
Široká*), široká, požičaj nožíka, že si odkrojíme z toho radostníka.

Černík 1908 / 311 | Staň Kačenko (67%)
Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore, zory zazorené, krávy nědojené. Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore, už sú tvoje volky v rychtárovém dvore. Stroj, sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Idzeme, idzeme, šetci sme v zelene, budzeme sa rovnac k širéj bukovine. Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom, idzeme my cestú aj s mladú něvestú. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zroňja. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zroňja. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjáže. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zvjáže. Svatý Mikulášu, žehnaj cestu našu, žehnaj cestu našu, idzeme k sobášu. Už sme sobášili, dve ruce složili, dve ruce složili, prscen premenili. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe, Kačenko, slobodu zronily. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe Ondřejko, slobodu zronily. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjázal. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Ondrejko. tvú slobodu zvjázal. Družba milý, družba, jaká tvoja služba? Taká tvoja služba, jak na vozi hužva. Široká, široká, poščaj mi nožíka. něch si já vykrojím z jabuka červíka, Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu, široko, dalako tvój veneček vezú. Vezú ci ho, vezú, štyrma páry koní už tvého venečka žjaden nědohoní, Prikrývajce stoly, idú hosci s hory, stoly javorové, ručníčky kmentové. Rádi-li vy, mamko, tu nevěstu máce? Ráda ju, ráda mám, len mi ju dovedzte. Rádi-li nás, mamko, rádi-li nás máce? Jak nás rádi máce, dvére otvárajce.

Sušil 0313 | Ten fraštacký mýtník (33%)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.

Galko 1/124 | Budzil som ca, budzil (33%)
Budzil som ca, budzil, [: nechcelas’ hore stac, :] povedala si mi, [: že sa ci chcelo spac! :] Kedz sa ci chce spac, teda sa vyspi, ale si, dievča, viac [: na mňa nepomysli. :] Požičaj mi, milá, [: tej tvojej laterne, :] nach sa ci podzívam [: na tvé oči čierne. :] A ja jej nemám, hľadaj si ju sám, v komore za dverma, [: tam je má laterna. :] Požičaj mi, dievča, [: tej tvojej laterne, :] nach sa ci podzívam [: na tvé oči čierne. :] Na okne sirka, kremeň, ocieľka, zakreš si, šuhajko, [: a podz, podzívaj sa. :]

Galko 1/179 | Jedna druhej riekla (33%)
Jedna druhej rekla, keď koláče pekla: Požičaj mi lopaty, ak si už napekla. Jedna druhej šepce: Pokúpme si čepce, ak sa nevydáme; čepce popredáme.

Sušil 2361 | Ta zvezda ta je izišla (1%)
Ta zvezda, ta je [: izišla :] [: z one strane črne gore.:] Ona nam sviti široko, široko ino visoko, v zvezdi stoji dite mlado, v rukah drži ta zlati križ. Na križu je napisano, da je to ditě pravi Bog.

Bartók III 1511c | Založme si ohníčka širokého (1%)
Založme si ohníčka širokého

Erben 7/017 | Byla lučina široká (1%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (1%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Sušil 0294 | Poslechněte panny (1%)
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)

Bartoš 1901 / 0875 | Ty Pavlovsky zvony (1%)
Ty Pavlovsky zvony, ony pěkně zvoní, [: už tobě, dceruško, vínek z hlavy zhodí. :] Zlomí ti ho, zlomí, devítima koni, [: nemáš ty sedávať s mládenci jinými. :] Darmo ti plakati, darmo naříkati, [: už se ti věneček víckrát nenavrátí. :] Že máš ty, synečku, máš: široký klobouk, [: nemožu já na tě, synku, zapomenout. :] Ide rok po roce a i po desíti, [: nemožu já na tě, synku, zapoměti. :] Proč ty se’s, děvečko, vdávala tak mladá? [: bude z tebe hospodyň, ospalá, nedbalá. :] Jedeme, jedeme, chodníčka nemáme, [: milé roztobože, kde my pobloudíme? :] Jedeme, jedeme, přes hory zeleny, budem si tam trhať maleny červeny. :] Maleny červeny, jahodečky zraly, [: už my si vezeme, to děvčátko švarny. :]