Bartoš 1901 / 0124a | Štere kuně ve dvoře

24 words

Bartoš 1901 / 0124a | Štere kuně ve dvoře (100%)
Štere kuně ve dvoře, pórum pórum potporindum, žadné s nima nevoře rozpasiskhum. Daj rozum, daj rozum, rozpasiskhum, khobrštikum, daj rozum, daj rozum, aj khobrštikum.

Sušil 1505 | Jel synek orati (39%)
Jel synek orati, zapomněl oprati v maštali na klínku, mysla na děvinku. Když přijel na roli, přesmutné stvoření, nechtěl sa dat do ní, že je v ní kamení. Ty sedláče hlúpý, máš ty rozum tupý, kamení vybíraj a roli pooraj.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (39%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Bartoš 1901 / 1366c | Prodala robáč rokávce (37%)
[: Prodala robáč, rokávce, :] [: dala si hádat :] cegánce, cegánce, cegánce. [; »Aj, cegánečko má milá, :] [: přičaruj te mně;] frajera, frajera, frajera«! [: »Bodo-li já ti čarovat, :] [: mosíš mně neco :] darovat, darovat, darovat!« [: Tři, štere groše nebo pět, ;] [: přičarujo ti ;] frajera jako květ, jako květ.«

Bartoš 1901 / 0395 | Oj so já šuhajiček z cezí (37%)
Oj so já šuhajiček z cezí dědine, milovál sem já panenko štere hodine. Hoj, haj, so já švarné šuhaj, jenom te mně, má panenko přeleženi daj.

Bartoš 1901 / 1112a | Ej ze zemi sem vyšeł (37%)
Ej, ze zemi sem vyšeł, na ní sem rozum našeł, po ní chodím jako pán, do ní budem zakopán, ej, a v ní ľežat budem.

Sušil 2043 | Za našó vsó jahode só (37%)
Za našó vsó jahode só, trhala je má panenka, husaři s ňó. Za našéma stojí mája, tancovala má panenka s husarama. Husaři só hodní chlapi, voni dajó za hoběnko štere zlatý. Štere zlatý, ješče více, naší chlapci ti dávajó dva tisíce. Dva tisíce, to je přemoc; měla bes te, má panenko, štere sta dost.

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (37%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Bartoš 1901 / 1047 | A vy páni s fráčkem (37%)
A vy páni s fráčkem, s německým zobáčkem, [: už tom vašém grobijánstvu, zvóní umiráčkem. :] Sedľák dycky dáváł, ruky vám ľúbáváł, [: a před vami, vy katané, kłobúček smekáváł. :] Šak sa vám to zéjde; vaša słáva přéjde, [: až sa enom sprostý rozum, dohromady zéjde. :] To je konstitucí, na ty veľké kľuky; [: kněži, páni dycky braľi, jak hładoví vľci. :]

Erben 2/306 | Lítej ptáčku lítej (37%)
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“

Erben 9/001 | Ze země jsem na zem přišel (37%)
Ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel: po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán – potěš mne pán Bůh sám! Kde jsou ty zlaty ručičky moji nebožky mamičky, co mě kolíbávaly, k srdci přitiskávaly, když jsem byl maličký? Není jich už, není, není – dávno hnijou v černý zemi: kterak já se odměním svým rodičům přemilým za jich dobrodění!