polečko

Ach, můj Bože, ze všech némiľéší, jak já budu v noci spať ? Nemá mne kdo ze sna probuditi, a já mosím skoro stať. Ráno stávám, ľaštověnka zpívá, spíš než słunce vychází, ohľídá se na daľeké poľe, hde se miłý prochází. Prochází se po brněnském mostě, šabľenku si šrubuje, ohľídá se na vaše poľečko, hde se miłá šňoruje. Šňoruje se hedbávnó šňůrečkó, słzy z očí kapajó, utírá jich hedbávném šátečkem, na hranici padajó. Blaze je vám, miłé tovaryšky, kerá máte miłého, rozkvetó vám červený růžičky prostřed srdce vašeho.

Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.