Bartoš 1901 / 0289 | Ohlédni se děvečko

32 words

Bartoš 1901 / 0289 | Ohlédni se děvečko (100%)
Ohlédni se, děvečko, na to moje polečko, jak je hrubé, jak se tobě po něm chodit bude. Jak polečko uhlédla, slzenka ji polila hrubě, hrubě, kterak se jí po něm chodit bude!

Sušil 0446 | Za našimi humny za našum stodolum (48%)
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)

Sušil 0221 | Páslo děvča husy (48%)
[: Páslo děvča husy :] v jaborovém lesí. Husy potratila, pod jabor si sedla, chleb se syrem jedla. Na jabor pohledla, orla tam uhledla. Orle, milý orle, viděls husy moje? Já sem ich neviděl, enom sem ich slyšel. Ony ščebotaly, voděnky hledaly. Voděnky studenej, travěnky zelenej. Husy popelaté, majú křídla zlaté.

Sušil 0220 | Hnala Anka krávy (48%)
[: Hnala Anka krávy :] z Uher do Moravy. Pod jaborem sedla, orla tam uhledla. Ach, ty milý orle, kde sú krávy moje? Já sem jich neviděl, enom sem jich slyšel. Jak pěkně cingaly, jak by husle hrály. Jak by Janóškovi křivdu žalovaly.

Sušil 1936 | Ta fojtova dcéra (48%)
Ta fojtova dcéra odkázala včéra ze dvora, ze dvora, ze dvorečka, ze dvora. Po dvoře chodila, kolem sa točila, do kola, do kola, do kolečka, do kola. Sukňu kupovala, kolem lemovala za dubem, za dubem, za dubečkem, za dubem. Šaty svazovala a pryč vandrovala za židem, za židem; za židáčkem, za židem. Ohledni sa, žide, co za tebú jide, novina, novina, novinečka, novina. Potěšení vzali, do vězení dali do Brna, do Brna, do Brnečka, do Brna. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.

Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny (5%)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.

Bartoš 1901 / 0553 | Včéra před večerem (4%)
Včéra před večerem, ked sem vodu brała, šohajova mama na mňa zavołała. Podaj ně, ceruško, téj studenej vody; šak ten můj syneček dávno k tobě chodí. Vody sem podaľa, syna ně nedała, šohajova mati cigánkú ostała. Keby ně ho dała, týdeň bych í žała, ešče bych í za to mamičko říkała. Aľe ně ho nedá, že sem hrubě bľedá, šohajek červený, až ho barva mění. Šohajova mama, dycky na mňa repce, že ně kupovaľa po toraľi čepce. Po toraľi čepce, po złatém kaničky. To były kaničky od mojéj mamičky. Šohajova mati, veliká cigánka, bodaj í narostła na hłavě pohanka. Dal by ně to Pámbu, kebych í ju žała, ľehe*) by sem í ju s koreněm trhała. Šohajova mama, na mňa odkázała, abych na jejího syna nečekała. Chudobná děvečka v chudobě chovaná, ľepší, ľež bohatá, jak kráva rohatá. A já sem í dała takovú otázku: nech si ho uváže doma na retázku. Doma na retázku, na hedbavnú šňůrku, aby í nechodił za chudobnú dívkú.

Sušil 1511 | Co se to tam (4%)
[: Co se to tam, :] můj synečku, [: v poli zelená? :] [: Že se mně to, můj synečku, :] [: hrubě pěkný zdá? :] Zelená se, má děvečko, mýho otca hrach, až uzraje, má děvečko, budeme ho žat. Jakživa sem, můj synečku, hrachu nežala, ani ve svých bílých rukách srpa neměla. V létě srpa, můj synečku, v zimě přaslice, jenom sem se dívávala na bílý ruce. Učila sem se, synečku, chlapce milovat, ale sem se neučila rukama dělat.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (4%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Sušil 1354 | Chodila děvucha po ulici (4%)
Chodila děvucha po ulici, [: nosila jablečka v zapasnici. :] Pacholci se ku ni pozbirali, všecky jablička ji zvybirali. Jablečka vy sobě zvybirejče, mojeho fěrtuška nětrhejče. Bo je můj fěrtušek hrubě drahy, bo un mi koštuje tře tolary. A sjednali mi ho otec, mači, to dy mi juž měli umirači.

Sušil 0741 | Jezerečko vyschlo (4%)
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.