Kolberg 02 / K0017

2 words

Bartoš 1901 / 0065 | Povídajú na Zálesí (100%)
[: Povídajú na Zálesí, :] že Janoška kat oběsí. [: Neoběsí, není vinen, :] cełá obec stojí pri něm. [: Cełá obec všeci páni, :] že je Janko, že je švárný.

Sušil 0027 | Pu-to-val ro-be-nek pu-to-val ro-be-nek od ot-ce (50%)
[: Putoval robenek :] [: od otce, mateři. :] ... ... Ma mila stařeno, něni tu žadneho. Mamy doma něni, a taty němamy. Smrť na to nědbala, do dveři se brala. Přes prah překračala, na pec pohlidala. Na pec pohlidala, po peci sahala. Vstaň z peca ty, holy, dy roběnka něni. Hned ho za krk vzala a o zem nim prala. A takhle ho stiskla, ež krev z něho vyšla.1) Hleďte, mili pani, jak se on jí brani. Běda mně hřišnemu, dlužen sem každemu. A najvěc jednemu, Panu Bohu svemu. Musim před nim stati, jemu počet dati.

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (50%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Erben 2/353 | Vímť já domeček (50%)
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.

Erben 2/357 | Loučení loučení! (50%)
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.

Erben 2/359 | Včera neděle byla (50%)
Včera neděle byla, já jsem doma nebyla: žala jsem travičku v zeleném háječku – svátek jsem nesvětila. Než jsem trávy nažala, celá jsem se požala: proto že, Jeničku! falešnou hubičku od tebe jsem dostala. V háji travičku žití – nechtějte to činiti, panny a mládenci s zelenými věnci! můžete se požiti. Včera přenešťastný den, kam se můj milý poděl? dostala jsem kvinde, šel k panence jinde, na mě snad už zapomněl!

Erben 2/360 | Těš se má panenko těš! (50%)
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!

Erben 2/374 | Tuhle máš má panenko (50%)
Tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš: můžeš si ho zatím schovat, co já budu mašírovat; tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš.

Erben 2/381 | Má paňmámo zlatá (50%)
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!

Erben 2/382 | Za lesíčkem růže (50%)
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (50%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.