Erben 2/382 | Za lesíčkem růže

111 words

Erben 2/382 | Za lesíčkem růže (100%)
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (14%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Erben 2/146 | Nad Strakonici (14%)
Nad Strakonici při tej silnici rostou tam tři růže: jedna rozkvětá, druhá dokvětá, třetí kvést nemůže. Kýž je mně možná s ty jedny růže utrhnout jeden květ: všecky přátele bych opustila – pro chlapce celej svět. 1) 1) jen tátu s mámou ne! Aneb: jen tebe, chlapče, ne!

Erben 2/424 | Slunéčko zachází (14%)
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!

Erben 2/108 | Nestůj děvče na sluníčku (14%)
Nestůj, děvče, na sluníčku, chraň se jarního větříčku: tváře se ti změnějí, pihy se tě chytějí. Ona jen se tomu smála, na sluníčku přece stála: když čekala Toníčka, nebála se sluníčka. A když se s ním seznámila, zas do chládku radš chodila; kde sluníčko svítilo, mílo jí tak nebylo.

Bartoš 1901 / 0253 | Před vaší je zahrádečka (9%)
Před vaší je zahrádečka, v ní je růža, ja, to je pěkná růžička, to je růža. Já ju mám utrhnút, dybych méł zahynút, a na teb'a, duša moja, zapomenút. Jak sa to ti Karłováci zdovědeľi, že zme my ty pěkné růže potrhaľi; hneď oni posłaľi pro štyry šandáry; na ručenky, na noženky, puta daľi.

Sušil 1022 | Vrať mi milá vrať mi ten (9%)
Vrať mi, milá, vrať mi ten dar, co jsem ti na památku dal! Vrať mi, milá, prstýnek, je v něm zlatý kamýnek. Než bych ti ho, synku, dala, radši bych ho roztřískala, vhodila do Dunaje, tam ho žádný nenajde.

Bartoš 1901 / 1039 | Nechoďtě Myjavané (9%)
Nechoďtě, Myjav’ané, nechoďte na uľicu, aj, ked ste potrhaľi horňákom čečovicu. Aj, ked zme vytrhaľi, šak my sa nebójíme, šak my tú čečovicu, ľahúčko zapłacíme. Nechoďte, Myjav’ané, nechoďte na ten rýnek, aj, že ste potrhaľi, horňákom marijánek. Aj ked zme potrhaľi, šak my sa nebójíme, šak my ten marijánek ľahúčko zapłacíme.

Sušil 1765 | Gajdoš milý gajdoš (9%)
Gajdoš, milý gajdoš, nedal bych ťa za groš, keď by bola svadba, nedal bych ťa za dva. Hudci a gajdoši dobří řemesníci, nikde jich nenajde leda při sklenici.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (7%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (7%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.