Sušil 0027 | Pu-to-val ro-be-nek pu-to-val ro-be-nek od ot-ce

10 words

Sušil 0027 | Pu-to-val ro-be-nek pu-to-val ro-be-nek od ot-ce (100%)
[: Putoval robenek :] [: od otce, mateři. :] ... ... Ma mila stařeno, něni tu žadneho. Mamy doma něni, a taty němamy. Smrť na to nědbala, do dveři se brala. Přes prah překračala, na pec pohlidala. Na pec pohlidala, po peci sahala. Vstaň z peca ty, holy, dy roběnka něni. Hned ho za krk vzala a o zem nim prala. A takhle ho stiskla, ež krev z něho vyšla.1) Hleďte, mili pani, jak se on jí brani. Běda mně hřišnemu, dlužen sem každemu. A najvěc jednemu, Panu Bohu svemu. Musim před nim stati, jemu počet dati.

Sušil 0028 (99%)
Ma mila stařeno, něni tu žadneho. Mamy doma něni, a taty němamy. Smrť na to nědbala, do dveři se brala. Přes prah překračala, na pec pohlidala. Na pec pohlidala, po peci sahala. Vstaň z peca ty, holy, dy roběnka něni. Hned ho za krk vzala a o zem nim prala. A takhle ho stiskla, ež krev z něho vyšla.1) Hleďte, mili pani, jak se on jí brani. Běda mně hřišnemu, dlužen sem každemu. A najvěc jednemu, Panu Bohu svemu. Musim před nim stati, jemu počet dati.

Erben 2/728 | Tskhle v Rokycanech (6%)
Tskhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po lehoučku tancujou: takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po maloučku pracujou. Má milá máti! mám-li mu dáti hubičku nebo dvě, že mi je vrátí. „Mé zlaté dítě! ošidil by tě: dal by ti hubičku, zanechal by tě.“

Sušil 0257 | Měltě tatíček tři dcery (5%)
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.

Sušil 0367 | Trubju hraju i bubnuju (5%)
Trubju, hraju i bubnuju, vojačkové maširuju. Težcic bych ja maširoval, dyby mi hdo koňa sedlal. Starši sestra uslyšela, bratrovi koňa sedlala. Ta prostředni šablu dala, ta najmladši zaplakala. Něplačcě, sestry, o bratra, a on přijdzě za tři leta. Už tři leta pomijaju, sestry bratra vyhlidaju. Pytam se vas, pani mili, kaj scě bratra, kaj scě dzěli? Vaš bratřiček v poli leži, krev od něho valem běži. A kůň jeho vedle něho, nohu hřebe, lituje ho. Stavaj, paně, stavaj, nělež, daval si mi holy oves. A včul němáš ani slamy, rozďubu cě straky, vrany. Straky, vrany i ptakove, na ostatku chrobakove.

Bartoš 1901 / 0363 | Ten Brezovský holý vršek zeľeňá sa (4%)
Ten Brezovský holý vršek zeľeňá sa, na něm rostě rozmarýněk, nětrhá sa, já ho mosím utrhnút, kebych mał hned zahynút a na tebja moja miłá zapomenút.

Bartoš 1901 / 1342 | Na strapačku prší rosa studená (4%)
Na strapačku prší rosa studená, nepůjdem já za młynára, mamko má, młynár tedy najvěc meľe, dyž najvěčí déšč sa ľéje, duša má. Na strapačku prší 'rosa studená, nepůjdem já za sedľáka, mamko má, sedľák tedy kope, ore, dyž najvěčí słunko hréje, duša má. Na to sem sa uči, uči, učiła, a dó školy chodi, chodi, chodiła, abych já tech černookých młádenečků šidi, šidi, šidiła. Jaké moje uče, uče, učení, a do školy chodě, chodě, chodění, na tú łásku, můj obrázku, nasypeme kame, kame, kamení.

Sušil 0183 | Za Opavu na rovni (4%)
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.

Sušil 0404 | Starobilsky kosteličku (4%)
Starobilsky kosteličku, stojiš na pěknym kopečku. Pod tym kopečkem domeček, pod tym domečkem dvoreček. Pod tym dvorečkem lučenka, na ni vysoka travěnka. Domluvily se dvě panny, by tej travěnky nažaly. Dival se na ně milostpan, na sve pachole zavolal. Stavaj, pachole, stroj koně, pojeděm na hon do pole. A co tam buděmy honiti, dy němamy žadnej flinty? Buděmy honiť zviřatka, patnactilete děvčatka. Atd.

Sušil 0870 | Synečku synečku (3%)
Synečku, synečku, velké sliby máme, [: kerý jich zrušíme, :] počet z něho dáme. Snadný já, děvečko, snadný já počet dám, dojda k farářovi hned sa vyzpovídám. Není, můj rozmilý, není farář Pán Bůh, on ti neodpustí, dyž mu povíš pravdu.1) Pěkně já ťa prosím, moja roztomilá, budu já putovat za tebe do Říma. Kdyby si putoval do Jeruzaléma, před hrubým oltářem padl na kolena; na kolena padl, sedům rázů omdlel, ješčě ti, synečku, odpuščat nebudem. Dopusť, Bože, dopusť takového hřmění, by na ťa padalo tři noci kamení. Bodaj ťa, synečku, popadla hodoňka, co by ťa držala do půl sedma roka. Do půl sedma roka, zrovna sedum roků, až by ti padali červi z tvého boku. Bodaj ťa, synečku, metalo vředisko, až by ťa hodilo na naše smetisko. Nekleň, milá, nekleň, už jsu proklnutý, snad mosím zahynút pod ludskýma ploty. Pod ludskýma ploty, jako ten hnilý klát, kerý sa nehodí ani do kamen dat.

Erben 3/178 | Dycky lidi povídají (3%)
Dycky lidi povídají, že my nic nemámy: a my mámy na ponebí půl votypky slámy!