Smutný 08/020 | Dyž sem šel z oračky ně

7 words

Sušil 0251 | Měla sem synečka (100%)
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)

Bartoš 1901 / 1221 | Ked sem išeł išeł (100%)
[: Ked sem išeł, išeł, :] [: z Očková do Čkova, :] odpadła ně z mého koníčka vraného podkova, podkova, podkověnka nová. [: Išľi za mnú išľi :j [: vojáci, korľáci, :] ja, už sa ně z mého koníčka vraného [: podkověnka vrací. :]

Bartoš 1901 / 0614 | Ja pres hory je chodníček (100%)
Ja pres hory je chodníček, do že ho ušľapał? Janíček. Já sem o tom nevěděla, že by on miłoval stateček. Mám-ľi já stateček, mám ho pro sebe, možu já ho užit sama bez tebe; ja šak sem já moc vystáła, švárný šohajíčku, pro tebe. Pošlite ně pro maľéra nech ně vymaľuje maľučko, co by sa rozveseľiło moje zarmúcené srdečko. Maľérek ně praví, že to nemůž' byt, že já mosím z toho světa odejít Dyž já z toho světa půjdu, dajte moje těło otevrít. Prohľedajte, probírajte, dyž bude těło otevrené, nájdete tam mé srdenko šecko až na uheľ spáľené. Łásko, łásko, łásko hoříš płameněm, spáľíš mé srdenko, spálíš na uheľ. Dyž já z toho světa půjdu, jako dyž uderí na buben.

Sušil 0374 | Vím já jednu hospodu (100%)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.

Bartoš 1901 / 0517 | A jak je to pěkná věc (100%)
A jak je to pěkná věc, dyž možu byt mysľivec; zastřeľíł sem hołubičku, v miľenčiným okýnečku, spadła ně na jaŁovec. A ten ľístek z javora spadł na nás, na oba: [: Poď, má miłá, vyprovoď ňa :] až do našého dvora. Jak to miłá słyšeła, hneď ven za mnú vyběhła, [: hołubička z jalovečka, :] na javor vyľetěła. A já s tebú nepůjdu, vím, že tvoja nebudu, ty's bohatých rodičů syn, já si na tě mysľet nesmím, já sem cerka chudobná. Z toho si nic neděłej ja že su já bohatej [: a já si ťa přece vezmu, :] a ty mosíš byt moja.

Erben 7/059 | Byla jest louka zelená (100%)
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.

Erben 3/054 | Ta Strážská hospoda stavěná (100%)
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“

Erben 7/017 | Byla lučina široká (100%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Bartoš 1901 / 0567 | Rozmarýnek rozmarýn (100%)
Rozmarýnek, rozmarýn, na tom vŕše stójí; ja ešče sem daľeko, už ně pěkně vóní. Z maryánku vonička ta ně už uvadła, ja už ně od synečka všecka chuť odpadła. Chodíváł k nám syneček, aľe jen v neděľu už chodívat nebude, ľudé ho rozvedú. A dyž si ho rozvedú nech si ho aj majú, ja šak on si zpomene pohľédaja za mnú. Ja maľina, maľina, ľistu širokého, ja nemáš ty děvečko, gaľána stáłého. A dyž nemám gaľána, nemám ani řečí, nemajú proč płakávat moje čérné oči.

Bartoš 1901 / 0005 | Neščasný Vsetínský zámeček (100%)
Neščasný Vsetínský zámeček, neščasný ten panský dvůr! Chodíł tam syneček, roztrháł krpeček, jeden cełý, druhý půł. Mamičko, de je vaša céra? Já ju přišéł navčívit; tři leta minuły, co sem í neviďél, já ju přišéł potěšit. Ceruška na kerchově ľeží, tam je její posteľka; nemysľi, synečku, švárný šohajíčku, že bude tvoja ženka. Ukažte ke kerchovu cestu, já sa na ňu podívám, žije-ľi tam ešče, černooké děvče, nech sa s ním rozhovárám. Dyž sem už na kerchov doběhł, uviďéł sem hrob nový; dvě růže červené, znamení ně dały: Tu ľeží potěšéní. Kdo to tady chodí po hrobě, a mé srce stłačuje? Chodí to syneček, švárný šohajíček, co tě věrně miłuje. Staň, miłá, z hrobu hłubokého, promłuv ke mně słovečko! Já bych ráda stała, k tobě promluviła, mám zemdľené srdečko.

Smutný 08/020 | Dyž sem šel z oračky ně (100%)
Dyž sem šel z oračky ně stojačky