Bartók III 1221a | Keď som išou čez tri vrške

6 words

Bartók III 1221a | Keď som išou čez tri vrške (100%)
Keď som išou čez tri vrške

Galko 3/029 | Jak je mesáčik vysoko (100%)
[: Jak je mesáčik vysoko, :] [: tak je má milá ďaleko. :] [: A ja si ta za ňú pojdem, :] [: a ja si hu sebú veznem. :] [: Pojmem si hu za ručičku, :] [: že mi bude za ženičku. :] [: Keď izbičku zametala, :] [: sldzámi hu polievala. :] [: Nepolievaj zo sldzámi, :] [: máš vodičku za dverámi. :] [: Zober, milá, čo je tvoje, :] [: pojdeme my cez to pole. :] [: Keď už išli cez ty cesty, :] [: cez ty trenčanské tri mosty. :] [: Soť ma, milý, dolu z mosta, :] [: abych ti nebola sprostá. :] [: A ja som ťa na to nebrau, :] [: aby som ťa z mosta sácau. :] [: Lež som ťa brau za ženičku, :] [: že mi budeš frajjerečkú. :] [: Keď už išli cez ty vrchy, :] [: pretrhou hu na tri kusy. :] [: Zotni, milý, bór zelený, :] [: prikry moju krv na zemi. :] [: Aby vrany nekvákali, :] [: švárni chlapci neplakali. :] [: Ale vraný kvákat’ budú, :] [: švárni chlapci plakat’ budú. :]

Erben 2/625 | U svatýho Jána (90%)
U svatýho Jána malej vršíček: že je v Litvfnojcích málo holčiček; málo, maloučko: ale jsou hezky, nejsou tak šmatlavy jako ty Vessky.

Bartók III 1075b | Keď som išiou cez dva vrški (80%)
Keď som išiou cez dva vrški

Erben 2/371 | Přes ty pusty lesy – (76%)
Přes ty pusty lesy – potěšení, kde jsi? vzdáleny, ach vzdáleny! ach to sám pán Bůh ví, kdy tě zas uvidím, mé zlaté potěšení! Pukejte se skály, rovnejte se doly, vrchové se položte: ať já ji uvidím, neb ať jen uslyším, kde je potěšení mé!

Sušil 0717 | Nechoď šohajku k nám (75%)
Nechoď, šohajku, k nám přes vršky, doliny, bude ti chodníček, bude ti darebný. Kebych já to věděu, že bude darebný, dau bych kříž vystavit před vašima dveřmi. Před vašima dveřmi, nad okny kolečko, zostavaj tu s Bohem, moja frajirečko!

Sušil 1302 | Na vrch Lopeníčka (75%)
Na vrch Lopeníčka věžka vysoká. Přelecela přes ňu huska dzivoká. Něbola to huska, boly húsata. Pod Lopeníkem jsú švarné dzevčata. Na vrch Lopeníčka zámek stavajú. Kryštalové okna doňho dávajú. Kryštalové okna, zelené rámy. Povedalo dzevča, že pojdze s námi. Dzevča povedalo, mamka nedala. Že je ona mladá, aby robila. Aby do kláštera vodu nosila.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (75%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Sušil 0353 | U Krakova na dolině (75%)
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (75%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (75%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“