Bartók III 1360 | To vistovské pole kebi bolo moje

6 words

Sušil 0796 | Pře můj milý marijánku! (100%)
Pře můj milý marijánku! Sela sem tě na záhonku. Sela sem tě zrána, ona zešla tráva. Pře můj milý rozmarýne, už mně všecko ščestí hyne, už mně zahynulo, co mě těšívalo. Před našíma naprotivá, rozmarýn se tam zelená; už se nezelená, maměnka mu nedá. Zelená se mně přes pole; ani to nebude moje. Šohaju zarmócený, chodíváš v cizí strany.

Sušil 0851 | Svítí měsíček jasně (92%)
Svítí měsíček jasně milé pod vokýnko, staň honem a votevři, má milá panenko. »Ráda bych votevřela, dybych jenom mohla, dyby mě má hlavěnka tuze nebolela.« A šak tebe nebolí tak, jako se děláš, ale že ty více mě v svém srdéčku nemáš. Včilka sem už vopuščené jako hruška v poli, hrušky chlapci votrhajó, hruška smutně stojí. Včilka sem už vopuščené jako holubička, kerá líta po poli a hledá samečka. Včilka sem už vopuščené jako jabor v lese, keré v zímě ani v lítě ovoce nenese.

Bartoš 1901 / 1137 | Jak sa miłá jak sa máš (90%)
Jak sa, miłá, jak sa máš, ty sa mně fałešná zdáš, já fałešná nic néjsem, já upřimná panna sem. Dybys była upřímná, była bys pověděla, jaks výbory s radníma, pod oknem stáť viděła. Výbory i s radníma, i mysľivce s kordama, ti mně puta dávaľi, na vojnu ňa łapaľi. Puta mně nedávejte, koníčka mně sedłajte, koníčka, karabinu, pán Bůh ví, kde zahynu. Zahynu-ľi v tom ľesi, ľutá zvěř mňa roznosí; ti maľicí ptáčkové, budú na mém pohřebě. Dvacet roků starosti, bľíže ešče mładosti, k čemu ste mňa chovała, stará matičko moja? Já sem ťa jen chovała, k tom vojenskému stavu. Pote sem, kamarádi, stavte se do armády. Ta francúzká armáda v širokém poľi stójí; příjde Turek z daľeka, žádného sa nebójí.

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (90%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Sušil 0364 | Za Verónó za tém kopcem (90%)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)

Galko 1/207 | V širom poli hruška stojí pekná (90%)
V šírom poli hruška stojí pekná zelená, pod ňou stojí moja milá bárs vyplakaná; biely ručník v ruce má, oči sobe utiera, strom (a) zelený, rozmarínček, za čákov dáva. Prídiže ty, moja milá, do tej kasárni, jaký to tam každý vojak vypucovaný; tambor bije na buben, už ja, milá, preč idem, ej, či tebe žiaľ nebude, keď viac neprídem. Vystúpže ty, moj najmilší, vystúp z gliedy (gliedy) ven, poteš moje smutnuo srdce na jostatný deň. Nemôže to, milá, byť, nemôžem ja z glejdy vynsť, nemôžem ja tvoje smutnuo srdce potešiť. Vyndiže ty, moja milá, ďalej na poľo, jak tam rúbu šabličkami traja Francúza; keby ste to videli, plakať byste museli, jakí to tam krásni chlapci zhynúť museli.

Sušil 1655 | Dybych byla vtáčkem (90%)
Dybych byla vtáčkem tak, jak jsu panenkú, letěla bych do pole malenkú dírenkú. Letěla bych do pole za celú armádú, abych uviděla, co můj milý dělá. On tam nic nedělá, on se tam dobře má, napájí koníčka z nového okova. A dyž ho napojí, sám sebe přistrojí a připna sobě palášek, po procházce chodí. Pamatuj, pamatuj na ten závazek svůj, u svatého Petra, Pavla mšu svatú obětuj. Aby nás chránila Panenka Maria, tebe, synečku, na vojně a mě smutnú v domě.

Bartók III 1360 | To vistovské pole kebi bolo moje (90%)
To vistovské pole, kebi bolo moje

Erben 7/010 | V šírém poli lípa stojí (90%)
V šírém poli lípa stojí, pod tou lípou vojsko leží. Trubač pěkně vytrubuje, už to vojsko mašíruje. „Já bych taky mašíroval, kdyby mi kdo koně sedlal.“ Sestra mladší nemeškala, hned koníčka osedlala. Když koníčka osedlala, přežalostně zaplakala. „Neplač, neplač, sestro moje, za dvě léta přijdu k tobě.“ Když dvě léta uplynula, sestra bratra neviděla. A on leží v šírém poli, má hlavičku na dvě půly. Vraný stojí kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho. „Vstávej, vstávej, můj patrone! dávej oves, seno moje. Vždycky jsem se dobře míval, dokud jsi mým pánem býval. Nynčko ležíš v šírém poli, máš hlavičku na dvě půly! Máš hlavičku na dvě strany, roznesou té straky, vrány.“ Jiný počátek: Když vojáček mašíruje, žádnej jeho nelituje. Jenom ta jeho holčička, kterou si vzal do srdéčka. Já bych taky mašíroval atd.

Bartoš 1901 / 1227 | Vyndi milá vyndi ven (90%)
Vyndi, milá, vyndi ven, stójí šohaj pod oknem, podává ti ručičku, pojede s Pánembohem. Dybys, miłá, věděła, co vojáček vystójí; nech je zima, nech prší, v čirém poľi stát mosí. Ty sis, miłá, mysľeła, že je vojna enom špás, aľe jak si spatřiła okolo mňa bíłý pás, — Około mňa bíłý pás a při boku šabľičku: Komu's ňa tu zanecháł, můj švárný šohajíčku? Komu bych ťa zanecháł, miłému pánu Bohu; ľen čakaj štrnást roků, až já z vojny dojedu. Jaké je to, šohajku, jaké je to čekání, dyž ty si obľečený ve vojanskéj košeľi. Ve vojanskéj košeľi, širáček premovaný; jaké je to, šohajku, jaké na ťa čekání.

Sušil 0245 | Když syneček na vojnu vzal (90%)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.