Bartoš 1901 / 1137 | Jak sa miłá jak sa máš

121 words

Bartoš 1901 / 1137 | Jak sa miłá jak sa máš (100%)
Jak sa, miłá, jak sa máš, ty sa mně fałešná zdáš, já fałešná nic néjsem, já upřimná panna sem. Dybys była upřímná, była bys pověděla, jaks výbory s radníma, pod oknem stáť viděła. Výbory i s radníma, i mysľivce s kordama, ti mně puta dávaľi, na vojnu ňa łapaľi. Puta mně nedávejte, koníčka mně sedłajte, koníčka, karabinu, pán Bůh ví, kde zahynu. Zahynu-ľi v tom ľesi, ľutá zvěř mňa roznosí; ti maľicí ptáčkové, budú na mém pohřebě. Dvacet roků starosti, bľíže ešče mładosti, k čemu ste mňa chovała, stará matičko moja? Já sem ťa jen chovała, k tom vojenskému stavu. Pote sem, kamarádi, stavte se do armády. Ta francúzká armáda v širokém poľi stójí; příjde Turek z daľeka, žádného sa nebójí.

Erben 5/360 | Vykoukala z okynečka (11%)
Vykoukala z okynečka z nejhořejšího, spatřila na vraném koni nejmilejšího; hned mu vrátka otvírala, uctivě ho přivítala, ruku podala. „Vítám tě, můj nejmilejší, vítám tě, milý: moji rodiče jsou rádi, že tebe vidí; šavle po straně se blyští, s tou jsi oddán až do smrti – až tě zabijí!“ Vždyť nemusí na té vojně každého zabit: Bon na nebi všemohoucí bude mne chránit; až já budu u armády, budou moji kamarádi, budou mne bránit.

Sušil 0888 | Šla milá na zdávání (10%)
Šla milá na zdávání, šohajek v okně stál,1) od veliké žalosti na maměnku volal.2) Ach, má mamulko milá, poďte se podívat, jak mě srdečko bolí, viďa ju s jiným stát. Pošlite pro maléře, ať ju vymaluje, ať to moje srdečko krev hned nezaleje.3) A maléř odpověděl, že to nemože byt, že to jeho srdečko musí se v něm rozlít.4) Když bylo po pohřebě, milá na kerchově přežalostně plakala na milého hrobě. Ach, můj milý, rozmilý, co ty tak tvrdo spíš, a já na tebe volám, ty mně neodpovíš. Běž, má milá, běž domů, máš tam muža svého, a já tady musím byt až do dňa súdného. Ei, lásko, lásko, lásko, jak hoříš plamenem a spaluješ srdenko, spaluješ na hlaveň.

Bartoš 1901 / 0086 | Ta Mútěnská siľnica (10%)
Ta Mútěnská siľnica je veľice úzká, a po ní maširuje, [: pěchota francúzká. :] To nebyľi Francúzi, ja, to byľi Rusi, oni ľeťá do Uher, [: jak divoké husy. :]

Bartoš 1901 / 1242 | Přeneščasná tá hodina (8%)
Přeneščasná tá hodina, přeneščasný deň, až my, chłapci Mútěničí, pomaširujem; pomaširujem k Vídňu, Pámbů ví, kde zahynu; zahynu-ľi v čirém poľi, ľebo nevýjdu. Popřáł bych vám, rodičové, v čirém poľi stát, až já budu s nepříteľem věrně bojovat; dybyste to viděľi, płakat byste moseľi, jak tam přesmutným rodičom děti zhynúły. Z jednéj strany bratr ľeží, je porúbaný, z druhéj strany zas kamarád pľezirovaný; žádný ho tam neľéčí, žádný mu nepomáhá; volá: Ježiš a Marya, prosí pro Boha. Kapráľové, feľbébľové mosá moc vystát, dyž majú ze svojím mustvem ven vyrukovat; oni mosá skoro stát, na své vojsko pozor dat, aby mohli skoro ráno vymaširovat.

Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (8%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (7%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 1665 | Landava Landava (7%)
Landava, Landava, to francózký město, císař pán povídá, že rozhází všecko. Landava, Landava, francózký podmezí, nejedné maměnky synáček tam leží. Maměnky synáček, sestřičky bratříček, nejedné panenky hezký šohajíček.1) Landavo, Landavo, ty se v prach obrátíš, než jedné panence synečka navrátíš. U města Landavy je rybník krvavý, kdo ho okrvavil? Syneček z Moravy. Okolo Strasburka teče Raň krvavá, Kdo ju okrvavil? Francózská armáda. My sme odepsali, že se nebojíme, že celó Landavo na prach rozházíme. Ani netrvalo tři hodiny zplna, že celá Landava rozházena byla.

Erben 5/371 | Vždycky jen se ptala (7%)
Vždycky jen se ptala, kde armáda stála, že by ona ráda za vojáky: že veme putničku, do ní kořalíčku, že bude prodávat na krejcárky.

Erben 5/228 | Na louce chodila (7%)
Na louce chodila, tři věnečky vila: jeden sobě, druhej tobě, třetí zavěsila. Zavěsila je ho na zelenou chvojku: nedávejte mne, matičko, chudýmu pacholku! „Chudýmu tě nedám, bohatej tě nechce.“ Já bych ráda takovýho, kerej pásá ovce. Kerej ovce pásá, ten má hodně másla, hodně másla, hodně sýra: s tím bych ráda pásla.

Erben 2/394 | Měla jsem milého (5%)
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.