Sušil 2009 | A ty naše vranky majú zlaté

11 words

Sušil 2009 | A ty naše vranky majú zlaté (100%)
A ty naše vranky majú zlaté caňky, papírové pobočníky, železné prostranky.

Erben 5/168 | Já mám koně vranky (80%)
Já mám koně vranky, mají zlaty canky, podkovičky vocelovy, hedbávny postranky.

Erben 7/051 | Chodila Maria (20%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Sušil 0914 | Ten perštenský zámek (20%)
Ten perštenský zámek na vysokých vrchách, [: sedí tam syneček, má nožičky v putách. :] Pusťte mě tam k němu v té železné bráně, já jsem jeho milá, ať se rozžehnáme. Ať se rozžehnáme, ať se rozloučíme, co sme si slíbili, ať si vyplníme. Jak se rozlučuje malá ryba s velkou, tak se rozlučuje mládenec s panenkou.

Bartoš 1901 / 0496 | Pri trenčanském zámku (20%)
Pri trenčanském zámku [: klášter stavajú, :] krištáłové okna [: doňho dávajú. :] Krištáłové okna, [: žeľezné rámy :] děvča povjedało, [: že pojdě s nami. :] Děvča povjedało [: mamka nědała :] že je cerka mładá, [: aby robiła. :] Može to dať pán Bůh, [: že sa já vydám :] prindě šohaj z vojny, [: ručku mu podám. :]

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (0%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 2/123 | Pod našima okny (0%)
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“

Sušil 0089 | Měl cě svaty Juři (0%)
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.

Sušil 0087 | Svaty Juři po horach chodival (0%)
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.

Erben 3/124 | Vodevírejte se (0%)
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (0%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.