Smutný 03/062 | V širém poli stojí hruška zelená

9 words

Smutný 03/062 | V širém poli stojí hruška zelená (100%)
V širém poli stojí hruška zelená, pod tú H.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (94%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Bartoš 1901 / 1016 | Ovečky barani (94%)
Ovečky, barani, chto pójde za vami? Šuhaj malovaný, h biľenej košeli.

Galko 1/207 | V širom poli hruška stojí pekná (6%)
V šírom poli hruška stojí pekná zelená, pod ňou stojí moja milá bárs vyplakaná; biely ručník v ruce má, oči sobe utiera, strom (a) zelený, rozmarínček, za čákov dáva. Prídiže ty, moja milá, do tej kasárni, jaký to tam každý vojak vypucovaný; tambor bije na buben, už ja, milá, preč idem, ej, či tebe žiaľ nebude, keď viac neprídem. Vystúpže ty, moj najmilší, vystúp z gliedy (gliedy) ven, poteš moje smutnuo srdce na jostatný deň. Nemôže to, milá, byť, nemôžem ja z glejdy vynsť, nemôžem ja tvoje smutnuo srdce potešiť. Vyndiže ty, moja milá, ďalej na poľo, jak tam rúbu šabličkami traja Francúza; keby ste to videli, plakať byste museli, jakí to tam krásni chlapci zhynúť museli.

Sušil 1706 | V šírém poli hruška stojí (6%)
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.

Černík 1908 / 195 | V širém poli hruščička (6%)
V širóm poli hruščička, [: pod ňú stojí Hanička, :] čakala na Janíčka. Keď ho ona dočkala, on jéj strelil do bočka, do bočenka levého, do srdénka verného. Ona na to nědbala, svoje rány vjazala svoje rány vjazala k sobášu sa chystala. Keď prišli od sobáša, [: kázala si lože stlac, :] že už ona pójdze spac. Ráno prošla muziga, by Haničku zbudzila: nětreba jéj budzeňá, šak je ona studzená. Široké sa staraly, čo jéj dajú do zemi, či šjateček červený, či veneček zelený. A Janíček povedal: [: nětreba jéj šjatečka,::] je poccivá dzievečka. *) *) Třeba jí "věnečka zeleného".

Erben 2/593 | (6%)
Stojí hruška v širém poli listu zeleného, rejho-rej, ritum-rej, listu zeleného. Pod ní stojí má panenka líčka červeného, rejho-rej, ritum-rej, líčka červeného. Šel tam tudy její milej: Pozdrav pán Bůh, děvče! rejho-rej, ritům rej, pozdrav pán Bůh, děvče! Ona mu poděkovala: „Dejž to pán Bůh, ševče! rejho-rej, ritum-rej, dejž to pán Bůh, ševče!“ Jsem-U ševcem, za to ševcem budeš míti muže, rejho-rej, ritům rej, budeš míti muže. „Dřív mně musíš střevíčky šít z komárovy kůže, rejho-rej, ritum-rej, z komárovy kůže.“ Ty mně musíš košilku šít bez niti, bez jehly, rejho-rej, ritum-rej, bez niti, bez jehly. „Ty mně musíš sámek stavět na zelným košťáli, rejho-rej, ritum-rej na zelným košťáli.“ Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, rejho-rej, ritum-rej, do nejdelší smrti.

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (6%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 2/186 | Stojí hruška v šírém poli (6%)
Stojí hruška v šírém poli, zelená se, pod ni roste rozmarína, netrhá se: já ji musím utrhnout, kdybych tam měl zahynout, a ty musíš, má panenko, zapomenout. Kdyby se to naši páni dověděli, že je proutek z rozmaríny utržený: oni by sem svolali všecky krajské ouřady, oni by nás hned na vojnu pochytali.

Sušil 0695 | V šírém poli stojí hruška zelená (6%)
V šírém poli stojí hruška zelená, pod tú hruškú studenenka kamenná. Kdo tu vodu pit bude, mladú ženu mět bude, a ta žena nikdá dobrá nebude.

Sušil 1596 | V širem poli hruška stoji (6%)
V širem poli hruška stoji, hruška stoji na podoli.1) Pod tu hrušku Dunaj bystry, Dunaj bystry, kamen ostry.2) Pod kamenem trava rostě, trava rostě, zelena se.3) Po tej travě pavi choďa, pavi choďa, perka traťa.4) Staň, děvečko, zber perečko, musiš to měť na lůŽečko. Na lůžečko, na to nove prostěradlo kartunove. Už sem perek nasbirala, za klobuček nastrkala. Za klobuček za vysoky, že syneček černojoky.