Smutný 07/037 | Doma sem rústla z domu sem

7 words

Sušil 2300 | Smrtná neděla (100%)
Smrtná neděla, kams klíče poděla? Dala sem je, dala svatému Jiří. Svatý Jiří vstává, zem odemykává, aby tráva růstla.1) Tráva je zelená, fijala, růže, pomož nám, Bože. Prala plinky u studýnky, nohy, ruce myla. Čím jich utírala? Listečkem, plístečkem, zlatým papírečkem. Vij, matko, věnce své Kateřince, šak je dosti kvítí, až se hora svítí, a pod horó kamení, až se hora promění.

Smutný 07/037 | Doma sem rústla z domu sem (52%)
Doma sem rústla, z domu sem vyšla

Sušil 2306 | Smrtná neděle kdes klíče dala? (50%)
Smrtná neděle, kdes klíče dala? Dala sem je, dala květné neděli. Květná neděle, kdes klíče děla? Dala sem je, dala květným pondělkům. Květný pondělku, kdes klíče poděl? Poděl sem je, poděl zeleným Štvrtkům. Zelený štvrtku, kdes klíče poděl? Poděl sem je, poděl svatýmu Jiří. Svatý Jiří stal, země vodmykal, aby růstla tráva; tráva zelená.*)

Sušil 2320 | Smrtná neděla kams klíče děla? (50%)
Smrtná neděla, kams klíče děla? Dala sem jich, dala svatému júří. A svatý Júří země odmyká, aby tráva růstla, tráva zelená. Tráva zelená, fiala modrá, všelijaké kvítí v letě prokvétá. Za onú vodú formani jedú;1) a co oni vezú? Nevěstu mladú.2) Nevěstu mladú a uplakanú.5) A což my jí dáme, by neplakala? Dáme jí, dáme šátek červený. Ona šátek vzala, předcej plakala. Dáme jí, dáme pěkný prstýnek. Ona prsteň vzala, předcej plakala. Smrt sme vynesli, máj ešče v lesi, černoccí pacholci sedí na peci. A seďte, seďte, pro máj nám běžte, ze štyrema vršky máj nám doneste. Máj nám doneste, pěkný zelený, a my vám zas dáme šátek červený.

Sušil 2317 | Smrtná neděla kdes klíče děla? (50%)
Smrtná neděla, kdes klíče děla? Dala sem jich, dala svatému Juří. A svatý Juří země odmyká, aby tráva růstla, fiala modrá. Všeliké kvítí rozkrásně rozkvétá. Smrti sme odnesli a máj ešče v lesi, a naší pacholci ležá na peci.

Bartoš 1901 / 1079 | Smrtná neděla kam se poděla (50%)
Smrtná neděla, kam se poděla, u svatého Jiří, u svatého Jiří, tam jsem seděla; svatý Jiří pán, pole odmykal, aby tráva růstla, aby byla hustá, až po kolena.

Sušil 0312 | Ten hodonský mýtný (2%)
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.

Erben 7/029 | Ach zdál je mi se v (2%)
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.

Sušil 0144 | Na stokrát buď pozdravená (2%)
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.

Sušil 0195 | Byla jedna vdovička (2%)
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (2%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.