Smutný 48/081 | Ej vršky vršky zelené hory kady

11 words

Smutný 48/081 | Ej vršky vršky zelené hory kady (100%)
Ej vršky, vršky, zelené hory, kady ten syneček, kady on chodí

Sušil 0313 | Ten fraštacký mýtník (92%)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.

Erben 2/625 | U svatýho Jána (85%)
U svatýho Jána malej vršíček: že je v Litvfnojcích málo holčiček; málo, maloučko: ale jsou hezky, nejsou tak šmatlavy jako ty Vessky.

Galko 1/392 | Kde si bol, šuhajko (79%)
Kde si bol, šuhajko, s tými ovečkami? Na holi zelenej medzi vodičkami. Pásol som ja ovce v hlbokej dolince, nič som nezavracal, len som slúchal zvonce. Grúňom, ovce, grúňom, ja puojdem v dolinu, veru vás narazím v drobnú ďatelinu. Bača náš, bača náš, nedal si nám syra, bodaj ti skapala tá ovečka sivá! Bača náš, bača náš, nedals’ nám žintice, bodaj ti upadli do nej nohavice! Bača náš, bača náš, ty nerovno delíš, my ovce pasieme, ty v kolibe ležíš. Vŕšky prekopneli, v doline veľký mráz; milie moje ovce, kdeže vás budem pásť? Ovečky, barany, ľúto mi za vami, keď som naučený od malička s vami. Zbíjali zbojníci okolo Pupova, ale už nebudú, minula sa hora.

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (79%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Galko 1/126 | Pod horou ovos drobný (79%)
Pod horou ovos drobný, kosí ho šuhaj hodný; ej, kosí, kosí, nemá rosy, ej, dievčatko mu vodu nosí. Kosa je nekovaná, tu vrštek a tu jama; a predsa kosa dobre kosí, ej, keď mu dievča vodu nosí.

Bartoš 1901 / 0675 | (77%)
1. Daj si, synečku, klobouček na kuráže, lehce zapomenu na stavení vaše. Na vaše stavení, na vaše okénečko, zůstávej tu s Bohem, moja galánečko. Když pojedu z vojny, pojedu pod pérečkem, budeš, milá, plakat, hleďaci okénečkem. Když pojedu z vojny, pojedu pod štetinkou, budeš milá plakat hleďaci škalubinkou. 2. Ty solansky hory, přepěkné vršky mají, a na nich ptačkové přepěkné helekají.

Erben 3/027 | Jaké to trápení (74%)
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.

Bartoš 1901 / 0567 | Rozmarýnek rozmarýn (73%)
Rozmarýnek, rozmarýn, na tom vŕše stójí; ja ešče sem daľeko, už ně pěkně vóní. Z maryánku vonička ta ně už uvadła, ja už ně od synečka všecka chuť odpadła. Chodíváł k nám syneček, aľe jen v neděľu už chodívat nebude, ľudé ho rozvedú. A dyž si ho rozvedú nech si ho aj majú, ja šak on si zpomene pohľédaja za mnú. Ja maľina, maľina, ľistu širokého, ja nemáš ty děvečko, gaľána stáłého. A dyž nemám gaľána, nemám ani řečí, nemajú proč płakávat moje čérné oči.

Bartoš 1901 / 0288 | (73%)
1. Słavíček zpívá, až sa rozľéhá, před naša na olši; v cełéj dědině, ľudé pravíja, že já su najhorší. Ó néjsem, néjsem, šáteček daj sem; já ti ho operu, aby byl bíłý, synečku miłý, na každú neděľu. 2. Větříček fučí, až hora hučí, vŕšek sa ji kłátí; kerá děvčina nemá gaľána, nech sa jí navrátí.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (73%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.