Erben 2/012 | Počkej na mne holka zlatá

21 words

Erben 2/012 | Počkej na mne holka zlatá (100%)
Počkej na mne, holka zlatá, půjdem spolu na pouchňata: já je budu v šátku nosit, ty je budeš na mně prosit.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (62%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 0340 | Stojí limba stojí (58%)
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.

Sušil 0189 | Bude vojna bude (53%)
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.

Erben 2/598 | Nevybírej nepřebírej (53%)
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“

Erben 3/002 | Nade mlejnem (52%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.

Erben 3/076 | Dvanácte panen usnulo (50%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“

Sušil 1049 | Zhůru stežka dolů druhá (50%)
Zhůru stežka: dolů druhá, rozlučme se spolu, milá! Jaké naše rozlóčení, dyž sme spolu naučení!1) Vrať mně, milá, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milá, prsténeček, já ti vrátím tvůj šáteček. Prsténeček, zlaté očko, s Pánem Bohem, má děvečko.

Sušil 2258 | Zvolenovcí hezcí chlapci (49%)
[: Zvolenovcí hezcí chlapci, :] nosí každý šátek v kapci. A šáteček pěkný bílý a kraje má malovaný. Kerej dáme mládencovi, Horákovýmu Frantovi? Dáme my mu ten růžový od Kačenky Chaloupkovy. To je děvče jako kvítek, dáte za ni dvacitníček. »Esli vy to dobře víte, dvacitníček dostanete.« Jak bychom to nevěděli, dyž sme vás spolu viděli? V tej komůrce jste seděli, spolu jste se mjilovali.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (49%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (48%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.