Erben 4/102 | Naše kočička mrňavá

30 words

Erben 4/102 | Naše kočička mrňavá (100%)
Naše kočička mrňavá chytila ptáčka strnada. A naše ještě mrnější chytila ptáčka – půl myši. Ukousla jemu křidýlka, jak pak bude živ chudinka? Ukousla jemu ocásek, jak pak bude živ chudáček?

Erben 7/058 | Stoji stojí kostelíček (42%)
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.

Sušil 0192 | Přišel pod okynko (32%)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)

Bartoš 1901 / 0117 | Na tureckéj hranici kontradaj (28%)
Na tureckéj hranici, kontradaj, ľeží paní v nemoci, tudľi, tudľitaj. Chceło sa jí vody pit, kontradaj, nemél ji kdo pro ňu it, tudľi, tudľitaj. Měła pána starého, kontradaj, posłała ho samého, tudľi, tudľitaj. Pán sa s vodú ponáhľá, kontradaj, že už paní skonává, tudľi, tudľitaj. Nežľi pán s vodú došéł, kontradaj, posteľ zmrvenú našéł, tudľi, tudľitaj. Co, paničko, paní má, kontradaj, co posteľka zmrvená, tudľi, tudľitaj? Była tady myšička, kontradaj, hóniła ju kočička, tudľi, tudľitaj. Pán sa do kapce sáhéł, kontradaj, tvrdý toraľ vytahéł, tudľi, tudľitaj. Tu máš, žebrák ubohý, kontradaj, daj si zhójit své nohy, tudľi, tudľitaj. Išéł žebrák uľičkú, kontradaj, zpíváł sobě pěsničku, tudľi, tudľitaj. Tvrdý toraľ sem dostáł, kontradaj, s paní sem sa dosť vyspáł, tudľi, tudľitaj.

Sušil 2104 | Plače kočka celý den (14%)
[: Plače kočka celý den, :] [: kde se její kocúr děl. :] Plačú s ňú aj koťata, kde se poděl náš tata! On tam leží za ploty, ocásek má uťatý. Jak se kočka zvěděla, hned za vrata běžela, kúřit, mastit hledala. Jak počala kúřiti, on se začal šknuřiti. Jak začala mazati, kocúr skočil na koty a přeskočil tři ploty. Kdes, kocúrku, kdes býval, žes ty doma nebýval? Chodil sem po komorách, zastal mě tam hospodár. Ten mě dobil velice, zedral na mě tři biče. Dyž třetí bič dotrhal, ešče sekyry hledal. Jak sekyrku popadl, hned ocásek odpadl. Vyhodil mě za vrata, tam mě našly koťata.

Sušil 1311 | Sedí káčer v okně (14%)
Sedí káčer v okně, ocásek mu mokne. Kač, kač, káčerku, kač, kač, a ty, dcérečko, neplač.

Sušil 1779 | Koteček sedí v okně (14%)
Koteček sedí v okně a ocásek mu mokne, bí kota, bí, uder, zabí.

Erben 4/101 | Náš kocourek zlámat nohu (14%)
Náš kocourek zlámat nohu, nepřišel nám tejden domů: byl hezkej strakatej, měl ocásek uťatej.

Erben 5/068 | Zajíček běží (14%)
Zajíček běží po silnici, myslivec číhá za pšenici: „Počkej, zajíčku! já ti dám ránu, až se ti hlavička uhne na stranu.“ Zajíček běží po pšenici, myslivec za ním přes silnici: „Počkej ty zajíčku, já ti dám ránu, až se ti ocásek uhne na stranu!“

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (9%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Erben 2/595 | Přišel-tě k nám na námluvy (9%)
Přišel-tě k nám na námluvy, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, hadronoška, že hned si ho vezmu! Vždyť pak nemá nic jiného, nežli ty dvě ovce: a ty, kdo ví, jsou-li jeho? zeptáme se otce. Táta praví, že jsou, že jsou, že jsou hodně tlustý; že jsou dobře vypaseny – budou do kapusty! Šel mimo mne, okolo mne, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, netopírek, že já si ho vezmu! Punčošky má po Nymbursko, botky papírový; čepičku má z pavučinky, myší pírko za ní.