Erben 5/135 | Třeba já byl panímámo

25 words

Erben 5/135 | Třeba já byl panímámo (100%)
Třeba já byl, panímámo, cikán, cikán, přece já vám vaši dceru zfikám, zfikám. Zfikám já vám Anduličku metlou, metlou, , přes tu její košiličku pěknou, pěknou.

Erben 2/043 | Což ten panský mostek (84%)
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“

Erben 2/308 | Jak se dám posekám (83%)
Jak se dám, posekám ten zelený hájek, aby mi zafoukal na mou milou chládek. Jak se dám, posekám to zelené olší, aby mi zafoukal na mou nejmilejší. Pod jezerem, nad jezerem vodička se kalí: koupila má milá za tolar hedbáví. Za tolar hedbáví, za dva zlaty nití, že bude milému košiličku šíti. Košili ušila, nevěděla komu: dala ji milému – vzali ho na vojnu.

Erben 9/010 | Až já umřu (83%)
Až já umřu, co mně dáte? dubovou truhličku, bílou košiličku, to mně dáte. Na tu truhlu slovo boží: aby každý věděl, kdo tu leží. Leží, leží pacholíček, všech hezkých děvčátek milovníček.

Erben 2/087 (9%)
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (9%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Černík 1908 / 052 | Trebár aj som (8%)
Trebár aj som, panimámo, cigán, ale já sa k vašej cére pridám. Trebár aj mňa za cigána máce, ale vy mně vašu céru dáce.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (8%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Galko 3/067 | Lužnanská dolina pekná je široká (7%)
Lužňanská dolina pekná je široká, [: čo mi umořila :] švárneho Janíka. Keď po nej chodievau, veselo si spievau, [: zo svojho srdiečka :] velikú radosť mau. Veľa rázy prosiu tú svoju mamičku, [: či mu dovolí vziať :] tú švárnu Haničku. A ona mu vždycky len takto hovorí: [: keď sa chceš s ňou zmeriť, :] misíš von z domu ísť. Keď mala Hanička s Jankom na sobáš ísť, [: vtedy jej začali:] lužňanské zvony biť. Keď malí Haničke sliačski cigáni hrať, [: v tedy ju začali:] do čiernej zemi klásť'. Ten môj najmlačí brat, ten sa na mňa dívau, [: keď som si ja z flinty :] do srdca zduplovau. Lužňanský cintorín, cesta vykladaná, [: po nej sa prechodí:] matka vyplakaná. V mojej mamky dome v každom kúte ticho, [: šak jej nezaspieva :] v tomto dome nikto.

Sušil 1683 | Jiné čtení (7%)
Jiné čtení Vyšla hvězda krásná jak dennice jasná, svítila ona panence, až šohajka našla. Přišla, žalovala: Máti povídala, že sem děvčina chudobná, voják domu nemá. Třeba domu nemám ani chaloupečky, a já přece nemiluju špatné frajerečky. Místo domu mého mám koňa vraného, na bok si připnu šabličku, sednu si na něho. Místo krásných panen pěkné sedlo na něm. Pár pistolí, karabinu, odjedu já na něm.

Bartoš 1901 / 0553 | Včéra před večerem (7%)
Včéra před večerem, ked sem vodu brała, šohajova mama na mňa zavołała. Podaj ně, ceruško, téj studenej vody; šak ten můj syneček dávno k tobě chodí. Vody sem podaľa, syna ně nedała, šohajova mati cigánkú ostała. Keby ně ho dała, týdeň bych í žała, ešče bych í za to mamičko říkała. Aľe ně ho nedá, že sem hrubě bľedá, šohajek červený, až ho barva mění. Šohajova mama, dycky na mňa repce, že ně kupovaľa po toraľi čepce. Po toraľi čepce, po złatém kaničky. To były kaničky od mojéj mamičky. Šohajova mati, veliká cigánka, bodaj í narostła na hłavě pohanka. Dal by ně to Pámbu, kebych í ju žała, ľehe*) by sem í ju s koreněm trhała. Šohajova mama, na mňa odkázała, abych na jejího syna nečekała. Chudobná děvečka v chudobě chovaná, ľepší, ľež bohatá, jak kráva rohatá. A já sem í dała takovú otázku: nech si ho uváže doma na retázku. Doma na retázku, na hedbavnú šňůrku, aby í nechodił za chudobnú dívkú.