Galko 1/299 | Na fraštackém moste

25 words

Galko 1/299 | Na fraštackém moste (100%)
Na fraštackém moste fijalenka roste, nikdo jú tam nepolievá, hej, hej, sama sebú roste. Ked já tade pôjdem, polievat jú budem, ked sa ona rozzelená, hej, hej, trhávat jú budem.

Galko 1/415 | Na Bíuych horách sadziu miuý (58%)
Na Bíuych horách sadziu miuý hrach, začaua mu jeho miuá, doňho chodzívat. Doňho chodzívat, úsky trhávat, a ked si ich natrhaua, domu sa braua. Sedua na lafku, horce puakaua: Bodaj bych ťa, šuhaj švarný, nebyua znaua! Dojeu z oraní, sedeu podla ní, vytaheu si bíuý šatek, utreu lička jí. Nepuač, má miuá, šak ty budeš má, až kukučka na Vánoce trikrát zakuká. Kukaj, kukučko, v suchem javore, obudz mi mého miuého, spí mi na dvore. Kukaj, kukučko, možeš kukaci, nech sa nam tá starodávna láska navráci.

Sušil 0631 | Zelenaj se zelenaj (15%)
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.

Sušil 1614 | Hore Vlachovicí (15%)
Hore Vlachovicí blažený chodníček, po něm sa prochází švarný šohajíček. A dyž sa procházel, na vojnu ho brali, bohatých rodičů nic si nevšímali. Dyž ho svazovali, na maměnku volal, má maměnko milá, svazovat mňa nedaj. A vy, radní páni z trenčanskej stolice, pusťte mně synáčka, prosím vás velice. Dívaj sa, maměnko, na ten suchý topol, až sa rozzelená, teprv bude pokoj. Já sem sa dívala večer a i ráno, co je to za topol, zelená sa málo. Já sem sa dívala jednúc o poledni, chvála Pánu Bohu, topol je zelený.

Sušil 0876 | Šak sem já ti říkávala (15%)
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.

Sušil 0454 | A v tej našej zahradecce (15%)
A v tej našej zahradecce stoji sucha jedla; [: něbuděš ty, děvče, moja, :] ež se rozzeleňa. Kerak se ma rozzeleňať, dyž je suchy kořen? Něnis mne ty, můj synečku, něnis mne ty hoden. Do tej našej zahradečky naseju si osti, aby mi už pominuly po milem tesknosti. Tesknosti mne pominuju, žalost mi nastava; ach, měla jsem ja synečka, už mne zaněchava.

Sušil 0977 | Pověz mně synečku (15%)
Pověz mně, synečku, jestli si mě vezmeš, a jesli nevezmeš, vrať zelený věnec. Já si tě nevezmu, věnec ti nevrátím, radši ti, má milá, dukáty zaplatím. Dybys mně zaplatil jak na trnce trnek, ty mně nezaplatíš můj zelený vínek. Dybys mně zaplatil jak na hrušce listí, ty mně nezaplatíš té mé poctivosti. Zpomeň si, synečku, na přísahu svoju, jak si mně přisahal drža ruku moju. Mělas ty, má milá, na přísahu nedat, mělas ty, má milá, poctivosť zachovat. Podívej se, milá, na tú suchú lindu, až se rozzelená, teprv k tobě přindu! Podívej se, milá, na tú suchú březu, až se rozzelená, teprv si tě vezmu.

Bartoš 1901 / 0715 | Podívé se milá na to sochó (14%)
Podívé se, milá, na to sochó březo, haž se rozzelená, tepró se ti vezmo. Já sem se dívala včerá, take dneska, že se nezelená zatrápená březka.

Sušil 2052 | Nebudu synečku (14%)
Nebudu, synečku, nebudu tvá žena, až se v naší peci dřevo rozzelená. Doradil se synek rozumu chytrého, donesl do pece dřeva zeleného. Nebudu, synečku, nebudu tvá žena, až na naší věži kohútek zazpívá. Doradil se synek rozumu chytrého, donesl na věžu kohútka živého. Už budu, synečku, už budu tvá žena, a už ten kohútek na tej věži zpívá.

Erben 2/379 | Pod našima okny (14%)
Pod našima okny teče vodička – napoj mně, má milá, mého koníčka ! „Nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká.“ Pod našima okny roste oliva – pověz mně, má milá, kdo k vám chodívá? „K nám nikdo nechodí, neb o mě nestojí, že jsem chudobná.“ Pod našima okny roste z růže květ – pověz mně, má milá, proč tě mrzí svět? „Mne svět nic nemrzí, ale srdce bolí, plakala bych hned!“

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (13%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.