Bartoš 1901 / 1113 | Ej keby ně tak Bůh príł

29 words

Bartoš 1901 / 1113 | Ej keby ně tak Bůh príł (100%)
Ej, keby ně tak Bůh príł, jak ně ľudé préjú, ej, jak ně ľudé préjú. ej, dávno bych był ľežał pod tú čérnú zemú, ej, pod tú čérnú zemú.

Bartoš 1901 / 0054 | Co sa stało v moravskéj krajině (58%)
Co sa stało v moravskéj krajině a to jístě v městečku Lanžhotě? Přišéł si zeť k otci pro peníze, avšak nešéł, chudák, odtáď více. Jsa napiłý, přišéł si z kuráže, řekł otci: Dajte ně peňáze! Aľe otec se synem ho łapľi a chudáku život odebraľi. Syn ho praščił po hłavě kopáľem, otec kopáł, a bíł neustáľe; on sa aľe víc nemohł bránit, połomrtvý ľežáł jako špaľík. Poslední słovo voláł o pomoc; tatíčku, nebijte, šak už mám dosť. Víc od něho žádný nic nesłyšel, až tak chudák z toho světa zešéł.

Smutný 03/036 | Pri svatém Jáně v neděłu tak (58%)
Pri svatém Jáně v neděłu, tak sem si ležał

Sušil 0119 | Dyby mi tak Pán Bůh přil (42%)
Dyby mi tak Pán Bůh přil, jak mi lidi přejú, už bych dávno ležela pod tú černú zemú. Ale že mi Pánbiček všecko dobré přeje, taky se mi na světě všecko dobré děje.

Sušil 2350 | Vyšla děvčina vyšla jediná (36%)
Vyšla děvčina, vyšla jediná jak růžový květ, stála ona, stála, hořce zaplakala, změnil sa jí svět. Čeho ty plačeš, čeho naříkáš, děvčino moja? Jak já nemám puakat, jak nemám naříkat, nebudu tvoja. Ach, nepuač, nepuač a nenaříkaj, šak ty budeš má, ludé ťi mia přejú a celá rodina a Pán Bůh to dá. [: Ty budeš paní :] na velkém dvoře, a já budu pánem, při svém táboře,1) Ty půjdeš cestú a já hostýncem, ty budeš pannú a já mládencem. Ty půjdeš horú a já dolinú, ty zakvitneš růž a já kalinú. Až my umřeme, zkážeme sobě zlaté litery vybit na hrobě. Kdo to přečítá, spomene sobě, neskončená láska leží v tem hrobě.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (35%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Bartoš 1901 / 0774 | Pres dunajek ľetí małý vtáček (35%)
Pres dunajek ľetí małý vtáček, jeho méno je małý słavíček; ten nese psaní, v něm pozdravení, połožił ho miłéj na stołeček, kde ona skłádała svůj věneček. Miłá, jak sa ze sna probudiła, do pravéj ručenky psaní vzała; čte ho a vzdychá, smutně naríká, zbavená súc svého potěšení: skrz ľudské reči zme rozvedení. Łaštověnka ľetí dó cuziny; hľedaj si, synečku, děvče jiný, hľedaj si hľedaj, synečku, jiný, a já tobě préju mnoho ščestí, aby sis ty našeł děvče hezký.

Bartoš 1901 / 0035 | To Unínské poľe (6%)
To Unínské poľe na čérno zorané, Dorałkovú krv'ú kołem spoľévané. Uninščí zemané snáď chľeba nemáte? Při Tureckých žitách ľudi zabíjáte. Tetko Dorałkova, nic sa neľakajte, vašému synovi bíłú plachtu dajte. Můj synáčku miłý, dybys ně chceł ožit, věru bych ti dała košełku złatém šit. Nechcu já, mamičko, košełky takovéj, už sem dávno čekáł téj smrti takovéj. Už Dorałka nesú młádenci pod věnci, a Rafajú vedú katé k šibenici. Jeho frajírenky třema řady stáły a tak naříkały jak by hudci hráľi. Jak by hudci hráľi, uherská muzika, ked Dorałka nesły hore do cinterka.

Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny (6%)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.

Sušil 0351 | Ta uninská rola (6%)
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.

Sušil 1369 | Na rynku v Bystřici (6%)
Na rynku v Bystřici je vysoká veža, ta moja maměnka dávno pod ňú ležá. Ležá oni, ležá nedaleko dveří, nedaleko dveří rozmarýn zelený. Černá zem, černá zem, daj ven maměnku mú, nech sa já jim ešče věrně vyžaluju. A keď já jim počnu věrně žalovati, věru ta černá zem musí zaplakati. »Má dcero rozmilá, co si ty vymýšláš, když mi v černé zemi odpočinku nedáš?« Má milá maměnko, jak bych vám ho dala, když sem vašej lásky ani nepoznala. Přindite, maměnko, budu sa vydávat, přindite, maměnko, věnec odevzdávat. Neskoro, maměnko, neskoro idete, už mého věnečka už neuvidíte. Vážú mi ho, vážú na štyry uzličky, co ho nerozvážú ty vaše ručičky. Vážú mi ho, vážú na jeden veliký, co ho nerozváže všecek svět široký.